Pavel Kudrna, moderátor

Po tak dlouhé době za mikrofonem se už dá hovořit o lásce, co u ní rez nemá šanci. Jakpak se ta věrnost zrodila?

Myslím, že už na gymnáziu v Rumburku. Imitoval jsem hlasy učitelů, dělal třídního kašpara a bavilo mě to. Tenkrát jsem chtěl být programovým hlasatelem, tahle práce se mi vždycky líbila. Asi ve mně muselo být něco ženského, nevím, v šesté třídě jsem dokonce chodil do kroužku šití, nechápu, kde se to vzalo, protože dneska nenávidím ženské práce šití nevyjímaje. Tehdy ale asi nějaké geny převážily, takže jsem chodil do televize za hlasatelkou Zdenkou Vařechovou...

To jste jen tak přijel z Rumburka na Kavčí hory, nechal jste si ji zavolat a řekl: Tady mě máte?

Ano, tak to bylo, protože jsem měl víc drzosti než odvahy. Nechal jsem si ji zavolat a řekl něco ve smyslu, že beze mne nemohou být... Ona se mi kupodivu věnovala, ukázala mi televizi a pak jsem nějakou dobu docházel k hlasatelkám na praxi. Jednou jsem se náhodou přichomýtl do budovy televizních novin ve chvíli, kdy se vysílal nějaký důležitý fotbalový zápas, a když byla přestávka, řekli mi, abych přečetl zprávy. Tak jsem je přečetl. Jak to dopadlo, dodnes nevím, ale už mně víckrát nezavolali, abych něco takového zopakoval... A potom jsem začal chodit do rozhlasu. Jako externista.

Kdy to bylo?

Externí průkazku jsem získal v roce 1983. To jsem ještě studoval a na Vltavě dvakrát za dopoledne odhlásil časové znamení či řekl, že hrát bude ten a ten. A za to všechno sto osmdesát korun.

Na tehdejší dobu slušné peníze.

Ježíši, to byly skvělé peníze! Byl jsem na vysoké jeden z nejbohatších studentů. Tehdy jsem studoval Vysokou školu zemědělskou v Suchdole. Šel jsem tam hlavně proto, že na tamní koleji, v areálu pro tisíc šest set studentů, měli vlastní rozhlasové studio. A já toužil jít do rádia pracovat. Jenže kdo tehdy chtěl jít na mikrofon, musel mít vysokoškolský diplom. A na VŠZ se ty dvě věci propojily...

Měl jste nějakou konkrétní představu o tom, co byste chtěl v rozhlase dělat?

Líbilo se mi Studio 7. Jenže tam mi neutrálně řekli, že by mě vzali sice rádi, ale že je plno. Tehdy byly pevné stavy. Nasměrovali mě ale na pana Vokála, šéfa hlasatelů, a tam byly takové osobnosti jako Jiří Valenta, Hana Mašková... Po konkurzu mě vzali jako externistu.

Jedny zprávy v televizi a praxe z vysokoškolského CRS vám stačila?

Kdepak. Musel jsem projít „kolečkem“ všech pracovišť, dostával jsem do trika, všechno jsem se musel pořádně naučit. V té době jsem pravidelně chodil do Studia 7 za Miroslavem Kaiserem, až jsem ho udolal a on mě tam vzal jako moderátora. A já pochopil, že tohle je přesně práce, která mě baví. Snažil jsem se prosazovat nové trendy, dát do toho trochu „akce“. Všichni byli na mrtvici. Dneska vím, že bylo přehnané ohlašovat na Vltavě Bachovy skladby dýžejským způsobem. To opravdu nejde.

Tolerovali vám to?

Tolerovali. Mluvilo se o tom i mezi posluchači a já se tímhle způsobem dostával postupně dopředu a stával jsem se moderátorem.

A z externisty internistou?

Když mě přijali na plný úvazek, znovu jsem absolvoval „kolečko“, tentokrát ovšem pořádně. Byl jsem ve zpravodajství, u reportérů, v domácí redakci, všude chvíli. A tohle mě strašně nebavilo. Děsně se to vleklo. Do toho školení výslovnosti, jak správně dýchat, čtení cizích slov. To už dnes neexistuje. Krom toho měl každý hlasatel snahu vás nějakým způsobem vést. Naučit vás, „jak se to dělá“. Fungovalo to, protože vám poctivě předávali své zkušenosti. Dnes to takhle není, všichni si hlídají to své, jde o konkurenci. Doba je tržní, a pokud někdo přijde a bude lepší než vy, znamená to, že vás může ohrozit. Takhle to chodí dnes a je to hrozná škoda.

Je tu ale přece oddělení elévů...

To ano, ale spousta elévů nakonec odejde mimo rozhlas. Tady jsou jakoby nanečisto. Jenže když nastoupíte natrvalo, chtělo by to, aby vás někdo vedl, protože praxe vypadá jinak, než jak to stačí poznat elévové.

A vy byste byl ochoten pomoci začátečníkovi, kdyby za vámi přišel? Předal byste mu nezištně své know-how?

Mám jednoho člověka, který za mnou takhle přišel. Je to kolega Jiří Kokmotos, s nímž jsme se nakonec dali dohromady před mikrofonem i v pořadu Výlety. Dnes už mě hravě překonává, v soutěži Moderátor/Moderátorka roku se lehce vyhoupl na šesté místo. Nastoupil jako elév; v té době Výlety zrovna začínaly a já sháněl spolupracovníky, jakési dělníky, kteří by stavěli stan, rozdávali letáky a podobně. Takhle jsme se seznámili. V Jirkovi vidím sebe před mnoha lety. Je to nadšenec, trochu plašan, nemá s ničím problém, vše je ochoten a hlavně schopen udělat. Jirkovi se věnuju plně, někdy je mu to nemilé, protože ho kolikrát peskuju, ale to proto, že vidím, že to má cenu, protože se pro rozhlas narodil.

Překvapilo mě, že v rozhlase zase pracujete jako externista. Dá se tímto způsobem uživit?

Začínal jsem jako externista, pak jsem byl zaměstnancem, ale od doby, kdy se rozpadlo Československo, jsem externista. Vydělávám si slušně, ale znám pouze volnou neděli, protože přes týden moderuju a v pátek už vyjíždíme s Výlety na nějakou akci, jako je třeba Flora Olomouc, Borůvkobraní, Slavnosti česneku... Točíme reportáže, v sobotu postavíme stan a od dvou do tří z něj živě vysíláme. V noci se vracíme domů, v neděli posekám zahradu, dohoním resty a asi tak ve tři sebou fláknu k televizi a spím až do půlnoci. Jako zaměstnanec máte výhody, třeba dovolenou, jako externista se musíte setsakramentsky otáčet... Ale v téhle chvíli mi to vyhovuje.

Jak vůbec pořad Výlety vznikl a co obnáší příprava takového pořadu?

Před osmi lety se slavilo výročí rozhlasu a připomínal se legendární kbelský stan, odkud se v dobách rozhladových začátků vysílalo. Alexander Pícha, který tehdy šéfoval Radižurnálu, chtěl, abych vymyslel něco podobného, jakýsi stan na cesty po Česku. Věděl, že by mně to bavilo. Takže Výlety vznikly na Radiožurnálu a poté přešly se mnou na Prahu. Vznikají dost komplikovaně. Plán musí být hotový hodně dopředu. Vždy v lednu na něm začínám pracovat a do března už musí být úplně kompletní. Strávím zhruba dva měsíce u počítače hledáním akcí, kam bychom mohli jet. Někdy se stává, že jeden víkend je tolik akcí, že se nedají stihnout, jindy je zase úplně mrtvo. Takže přesýpáte, kombinujete. Telefonujete, mailujete. Příprava Výletů je založena na komunikaci, než vyjedeme do terénu, musí být naprosto jasno.

Šárka Vieweghová

Foto Josef Šmejkal

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 10. ledna.