|
|
 Královna
a zákulisí anglické politické scény
Anglický režisér Stephen Frears zaujal zejména
tragikomickými průhledy na život spodiny, outsiderů
neschopných zajistit si důstojnější existenci, lidí se
zmařenými osudy – připomeňme alespoň Nahého či později Špínu
Londýna. Ale souběžně zkoumal také nejvyšší společenské
vrstvy, aby upozornil nejen na zavedené rituály, ale hlavně
pronikl do jejich mentality, do (ne)schopnosti překročit
vzorce smýšlení i skutků. Na politické špičky se zaměřil již v
Údělu, kde portrétoval ministerského předsedu Tonyho Blaira, a
ve stejném protokolárním stylu, prokládaném trefnými bonmoty a
odlehčujícími, spíše zlidšťujícími než výsměšnými postřehy,
pokračoval rovněž v Královně (v sobotu 4. února ve
20.55 uvádí ČT1).
Scénáře k oběma snímkům sepsal Peter Morgan, bystrý znalec
zákulisí špičkové politiky, ale i povahopisu jejích aktérů.
Královně sice vévodí současná anglická panovnice Alžběta II.
(její gesta, chůzi i dikci věrohodně postihla Helen Mirrenová,
opět potvrzující svůj široký herecký rejstřík), avšak jejím
výrazným korigujícím partnerem se stává právě ministerský
předseda Blair, jehož opět ztvárnil Michael Sheen. Vtiskl mu
řekněme plebejské rysy, jak možná nadsazeně naznačuje mírně
trapasovitá první audience u královny. A je to právě on, kdo
se i později řídí především svým lidským, citovým instinktem,
nikoli politickou kalkulací. Plným právem můžeme uvažovat u
obou ústředních představitelů o hereckém koncertu, v němž se
vzájemně doplňují, a to jak procesem hereckého ztvárňování,
tak výslednými povahopisy.
Jakýmsi prubířským kamenem příběhu se stává dozvuk tragického
skonu princezny Diany. Alžběta váhá považovat ji za člena
královské rodiny, takže se přiklání k uspořádání privátního
pohřbu namísto státního. Nechápe, proč je veřejnost kvůli tomu
nespokojená, dokud se sám Blair nezasadí o změnu dosavadních
záměrů. I když Dianu spatříme nanejvýš v televizních zprávách
(a dokumentární vsuvky zaujímají důležitou součástí příběhu,
zjednávají mu autentické zakotvení v čase a prostoru), právě
ona se stává výsostným spouštěcím podnětem, který podrobně
ozřejmuje rozdíly mezi oběma protagonisty, rozdíly v jejich
mentalitě, určené nepochybně i rozdílnou třídní příslušností.
To, co Alžběta považuje ze svého aristokratického pohledu za
nepřípadné a nevhodné, Blair vnímá jako spoluvyjádření soucitu
a účasti. Snímek tak bez stínu skandálnosti přibližuje a
pomáhá pochopit leckteré svérázy politického zákulisí
v Anglii.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
