Číslo 5 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvákem.
Václavem Neckářem.

Severský film na vlnách stanice Vltava

Stanice Vltava přichystala pro letošek velkolepý cyklus věnovaný severským kinematografiím, to jest dánské, švédské, norské, finské a islandské. Zkušení moderátoři Tomáš Pilát a Josef Vomáčka zpracovali s řadou pozvaných odborníků celkem dvacet částí, které pojednávají o filmovém dění na evropském severu od nejdávnějších počátků až po současnost. Vltava je odvysílá od pondělí 30. ledna každý pracovní den a kromě premiéry zařazuje týž den ještě reprízu. Zájemci se mohou do poutavého vyprávění zaposlouchat až do poloviny února.

Ačkoli se vývoj každé ze zmíněných kinematografií liší od ostatních a vykazuje vlastní specifika, určité společné rysy přece jen nalezneme. Sjednocujícím prvkem je obdobné kulturní klima dané protestantstvím. Z toho plyne vážný, strohý náhled obrácený do nitra často rozvráceného člověka. To zprostředkovává již literatura (z níž filmaři vždy rádi čerpali) a přebírá to rovněž film. Určitě není náhodné, že se tu nikdy nerozvinul opulentní vizuální styl, jako tomu bylo třeba na evropském jihu“ stačí připomenout tvorbu takových osobností jako Fellini, Visconti nebo Pasolini.

První hvězdy

Nikdy se tu nedařilo senzacechtivým filmům stavějícím na napětí a pronásledování (příklad z doby nejnovější: filmový přepis Larssonova detektivního hitu Muži, kteří nenávidí ženy skončil u nás až na 75. místě v žebříčku návštěvnosti). Až na výjimky se nedařilo ani komediím. Severské filmy se odjakživa vyznačovaly ponurostí, ať se věnovaly různě deformovaným mezilidským vztahům, ať zkoumaly sevření lidské duše nesnášenlivou náboženskou vírou (už z roku 1921 pochází snímek Čarodějnictví v průběhu věků), nebo sociálními poměry.

Skandinávské země – snad s výjimkou Dánska – patřívaly k chudým evropským zemím, avšak filmová tvorba v nich dosáhla až překvapivého rozkvětu. Vezměme si třeba dánský film: tamní srdceryvná melodramata si podmaňovala diváky již v dobách před první světovou válkou a pak i během ní. A právě tam se zrodily první hvězdy srovnatelné s těmi dnešními – když roku 1917 zemřel Valdemar Psilander, pohřební průvod byl několik kilometrů dlouhý a několik hořekujících fanynek se z hlubokého zármutku dokonce rozloučilo s vlastním životem. Dánský režisér Carl T. Dreyer dosáhl mezinárodního věhlasu, zvláště když ve Francii natočil průkopnický snímek Utrpení Panny orleánské (1928). Zachycuje v něm uvěznění Jany z Arku, vystavěné na detailech oduševnělé tváře trpící hrdinky i odpudivém, přetučnělém vzhledu prelátů.

Hubený a zakulacený

Ale Dánsko nabídlo celému světu i dvojici komiků, kteří úspěšně konkurovali americkým groteskám – Pata a Patachona. Než začali kralovat zámořští Laurel a Hardy, právě oni, jeden dlouhý a hubený, druhý malý a zakulacený, jímali sociálně podbarvenými příběhy, v nichž ztvárňovali osudem stíhané vyděděnce s dětsky bezprostředním vnímáním světa.

Ve stejné době ohromili i švédští filmaři, najmě Victor Sjöström a Mauritz Stiller. Oba zpracovávali temné, často mytologicky podbarvené příběhy, osudově rozeklané spáchaným zločinem či mstou (Vozka smrti, Poklad pana Arna). Oba marně hledali štěstí v Hollywoodu, kde takříkajíc pásová výroba ubíjela výrazné tvůrčí osobnosti – prosadila se tam jen jejich krajanka, herečka Greta Garbo. Ve Švédsku i v Dánsku přišla po krátkodobém uměleckém vzedmutí desetiletí útlumu, z něhož se celá Skandinávie probudila teprve po druhé světové válce. Vždy však fascinovala schopnost kameramanů postihnout krajinný rámec příběhu i jeho zniternění.

Mladí rebelové

Od padesátých let minulého století se vynořují osobnosti určující vývoj a zdaleka přesahující regionální rozsah – zejména Ingmar Bergman. Po půlstoletí zosobňoval švédskou kinematografii (viz takové zásadní tituly jako Sedmá pečeť, Mlčení, Hodina vlků, Hadí vejce, Fanny a Alexandr), až jeho mladí kolegové, například Donner, Troell, Widerberg, Sjöman, pocítili neodbytnou touhu proti němu rebelovat. Oproti Bergmanovým až zraňujícím průhledům do lidského nitra (s pověstnou přítomností „mlčícího Boha“, jehož se hrdinové marně dovolávají) stavějí člověka zmítaného sociální beznadějí. Už názvy některých filmů, ve své době uvedených také u nás, plně vyjadřují sledované zacílení: Hlad, Havraní čtvrť, Takový je můj život, Ten musí jít z kola ven.
Právě šedesáté roky přinášejí ve všech severských kinematografiích oživení. Pád cenzurních zábran dovoluje otevřené zkoumání i donedávna tabuizovaných sexuálních záležitostí, otevírají se citlivá témata související jak s druhou světovou válkou (a pochybami kolem údajné neutrality), tak s příliš těsnou blízkostí bolševického ruského obra. Poznenáhlu se prosazují osobnosti, které už od konce minulého století zásadně ovlivňují nejen své mateřské země.

Ve Finsku se tak prosazují bratři Kaurismäkiové, zvláště Aki; na Islandu získává rozhodující slovo Fridrik Thór Fridriksson; v Dánsku na sebe upozorňuje zejména Lars von Trier s námětově i stylisticky různorodou, často šokující tvorbou. Zdá se, že zejména dánští filmaři, jakkoli v jejich uctívání lze spatřovat příznak módního pokrytectví, nejvýrazněji oslovují mezinárodní publikum. Každopádně tragikomické pohledy na svět bez předem zaručených jistot a s pravidly málokdy spolehlivými silně oslovují – a rozhlasové přemítání bude i tomuto aspektu věnovat svou pozornost.

Jan Jaroš, filmový kritik