Václav Neckář, zpěvák
Počítal jste s něčím takovým?
Ne, s něčím takovým jsem rozhodně nepočítal. Myslím si, že
tohle pozdvižení přišlo v pravý čas. Vůbec mě nenapadlo, že od
muzikantů o generaci mladších, než jsem já, takovou nabídku
dostanu. Navíc s písničkou, která se mi opravdu líbí.
Co s vámi dělá ohlas písně mezi lidmi?
Dojímá mě. Lidé mě zastavují na ulici a chválí píseň samotnou
i to, že jsem ji natočil. Úchvatná byla i chvíle, kdy jsem
Půlnoční zpíval poprvé na veřejnosti. Bylo to v Divadle Archa
při křtu soundtracku z filmu Alois Nebel a diváci zpívali
spolu se mnou. Málem jsem se rozbrečel.
Nabízí se další spolupráce s autory této písně. Uvažujete o
tom?
Doufám, že k ní dojde. Zanedlouho bychom měli začít s kapelou
Umakart točit nové album. Už když jsme se scházeli kvůli
Půlnoční, přišli pánové Jaromír Švejdík a Dušan Neuwerth
s nabídkou dalších písní. Postupně jsme na nich začali
pracovat, po úspěchu Půlnoční se to rozumělo tak nějak samo
sebou.
Stále hodně pracujete, koncertní diář máte nabitý k prasknutí.
V polovině ledna jste ale musel z důvodu hlasové indispozice
zrušit koncert.
To je pravda, lékaři mi zakázali zpívat a doporučili minimálně
týdenní hlasový klid. Už teď je ale stanoven náhradní termín
zrušeného plzeňského koncertu – uskuteční se 19. února.
Jak se jinak cítíte? Loni hodně vašich fanoušků vylekaly vaše
zdravotní problémy…
Pominu-li ten hlas, cítím se dobře. Ty tehdejší problémy, to
bylo jenom takové krátké vybočení z běžného pracovního i
osobního života. Prostě se najednou sešlo několik náročných
záležitostí, které mě vyčerpaly. S Jirkou Menzelem, Jitkou
Zelenohorskou a Naďou Urbánkovou jsme na filmovém festivalu
Cinema Mundi v Brně uváděli film Ostře sledované vlaky. Před
jeho promítnutím ve Velkém Špalíčku jsem víc než půl hodiny
stál ve větru a velké zimě na náměstí. Do Prahy nás pakvezl
Osvald Schorm, syn Evalda Schorma, přijeli jsme někdy kolem
půl jedné v noci. A vstával jsem v pět ráno, čekal jsem totiž
na sanitku, která vozí manželku třikrát týdně na dialýzu.
K tomu se přiřadila nevhodná kombinace léků a nespavost.
Strávil jsem v nemocnici tři dny, pak se ke mně domů
nastěhoval brácha a staral se mi o jídlo. Manželka přece jenom
měla dost starostí sama se sebou. Ale za týden jsem byl fit.
Starost o manželku je asi ve vašem životě nový, důležitý
prvek.
Ano. Léta jsem strávil na pódiích, tuhle roli jsem se musel
učit. Ale není zbytí.
Mluvil jste o festivalu Cinema Mundi – Ostře sledované vlaky
tu byly uvedeny po pětačtyřiceti letech od vzniku. Byla to
velká sláva?
Sláva? To nevím. V sále bylo ale plno. Přišlo i nové publikum,
po všech těch letech tenhle film lidi pořád zajímá. Reakce
v hledišti byly dobré. A snímek má pořád co říct i divákům
v cizině. K tomu mám osobní vzpomínku: Před deseti lety jsem
byl s Jirkou Menzelem s tímhle filmem v New Yorku, přišel
tenkrát i Miloš Forman. Bylo plno, mladí, starší, študáci,
sedělo se i na schodech. Polovina lidí v hledišti byli Češi a
Slováci a polovina Američané. Při projekci se tak ozýval dvojí
smích – nejdřív se smáli Češi a Slováci, vzápětí Američané,
když si přečetli titulky. Bylo to skutečně příjemné. Vlaky tam
tenkrát promítali v programu filmového minifestivalu, v jeho
rámci hrála i naše kapela, měli jsme tehdy také vystoupení pro
krajany. Bylo to těsně před 11. zářím 2001, ještě jsme viděli
stojící Dvojčata...
Ostřec sledované vlaky byly – a stále jsou – velice slavným
filmem. Nabídka na roli Miloše Hrmy vás prý zezačátku
překvapila, je to tak?
Ano. K té nabídce mám taky zajímavý příběh. Ostře sledované
vlaky byly mým prvním filmem. Původní Hrabalovu novelu jsem
dostal jako dárek od ředitele Divadla Rokoko Darka Vostřela.
Přečetl jsem ji za jednu noc, moc se mi líbila. Samozřejmě
jsem vůbec nečekal, že dva měsíce na to přijdou z Barrandova,
abych hrál Miloše ve filmu. Takhle se to hezky sešlo. Ten film
byl nakonec hodně slavný, jak známo, dostal i Oscara.
O mnohých filmech, ve kterých jste hrál, se poměrně často
mluví. Ve vaší filmografii ovšem figuruje i u nás málo známá
zfilmovaná opera Lady Macbeth von Mzensk režiséra Petra
Weigla…
Lady Macbeth Mcenského újezdu je skvělá Šostakovičova opera,
Petr Weigl ji převedl do televizního filmu v americko-německé
koprodukci. Hrála tam spousta českých herců, zpívali
zahraniční, mnohdy hvězdní pěvci. Petr Haničinec hrál mého
tatínka a Michal Dlouhý mě ve filmu zabil. Byl to zase jeden
ze snímků, kde buď umírám, nebo se žením. Tuhle činnost mám
prostě ve svém filmovém popisu práce.
Tomáš Pilát, redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto Herbert Slavík, Dušan Tománek, archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 24. ledna. |
