|
|
 Zúčastněný
pozorovatel
Fotografování není zřejmě nic jiného než určitý pokus o
zastavení času. Možná je to tak oblíbená činnost proto, že
bychom rádi nasbírali a zakonzervovali okamžiky našeho života,
které stály za to. Asi právě z toho důvodu si spousta lidí
vůbec neumí představit, že by se vydali na cesty bez
fotoaparátu; najde-li se například mezi skupinou
organizovaných turistů někdo, kdo po cestě nefotografuje, jde
o záhadnou výjimku. Proč nefotí?
Vášeň zachytit prožité či spatřené za každou cenu už způsobila
lecjakou tragédii. Tak třeba jedna francouzská turistka spadla
v chilských horách i s kamerou do horkého gejzíru; nejspíš se
jí zdálo, že se to všechno odehrává v televizi. Anebo když si
loni naši krajané zatoužili „zdokumentovat“ svou mistrnou
jízdu divočinou po okraji islandského jezera, chtěli svůj
výkon pro kamery zopakovat a utopili autobus v ledové vodě...
Dějiny fotografie jsou plné podobných příběhů, kdy pocit, že
zachycovat či dokumentovat život dává člověku jakýsi statut
nezúčastněného pozorovatele, tudíž i nezranitelnost či
neprůstřelnost, převládl nad pudem sebezáchovy. A tak třeba
jako průvodce musíte být neustále ve střehu a hlídat vám
svěřené turisty, aby se – když už se někam nezřítí – alespoň
nikde nezapomněli.
S rozšířením digitálních fotoaparátů se z puzení pokusit se
pozastavit čas stala náruživost. Jeden muž, který často
cestuje do zemí, v nichž provádím turisty, tak fotografuje
prakticky neustále. Sedává na výhodném místě v autobuse a
cvaká a cvaká. Do svého fotografického zápisníku si
zaznamenává snad všechno, co spatří, všechno, čeho je za celý
den svědkem; zvuk jeho fotoaparátu je něčím, bez čeho si
cestování s ním už ani nedokážu představit. Přestože ho znám
řadu let, nevím, jestli se stačí na své snímky po návratu domů
alespoň podívat; ovšem má je v počítači, a kdyby bylo třeba...
Dříve jsem i já býval náruživějším zastavovatelem času a
častokrát mě to stálo pomalu stejně jako cesta, na kterou jsem
se vydal. Díky elektronice je to dnes podstatně levnější,
navíc si namlouvám, že se fotografováním učím na věci kolem
sebe dívat trochu jinak. Že si všímám světla, nacházím různé
detaily, které bych bez aparátu možná minul bez povšimnutí, a
že mě zkrátka tato činnost vnitřně obohacuje. Objektivněji
řečeno, samozřejmě zaznamenávám spoustu úplných nesmyslů. Před
časem, kdy jsem ještě bydlel na Hradčanech, jsem vášnivě lovil
záběry stínů luceren. Staré pražské lucerny totiž za každé
denní doby vrhají na stěny či chodníky jiné bizarní stíny. Do
své činnosti jsem se natolik ponořil, že jsem už neviděl
lucerny, ale jen jejich stíny. Podobné věci fotografuji i v
cizině. Není to většinou nic originálního, všechno už stejně
nejspíš bylo vyfotografováno, ale baví mě to. Mám velkou
sbírku kamenných islandských trollů, tedy jejich tváří
vynořujících se ze skály, když se na ni chvíli díváte
objektivem fotoaparátu. Vlastním velký vzorník portugalských
ozdobných kachlíků azulejos. Jsem autorem několika set
fotografií vík od kanálů z celého světa. Nemám zdání, k čemu
to je, ale baví mě to.
Nevím, jestli bych se dokázal na věci dívat stejným způsobem i
bez přístroje; nejspíš ne. Jen bych při tom zaznamenávání času
nechtěl zůstat tak úplně nezúčastněným pozorovatelem. Rád bych
byl totiž pozorovatelem zúčastněným.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
