|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Kvalifikace: Umět se ptát
Formulace správné otázky už řeší polovinu problému. Tak nějak
to dle pamětníků říkal svým studentům jeden z nejvýznamnějších
a mezinárodně nejuznávanějších českých estetiků Jan Mukařovský
(8. února uplyne sedmatřicet let od jeho úmrtí). Vzpomněl jsem
si na to v pondělí 2. ledna při poslechu vltavského týdeníku
Kritický klub.
Jde o pořad obecně uváděný jako diskuse odborníků o současné
literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, jak se píše
ve sličném „čtvrtletníku posluchačů a příznivců stanice Český
rozhlas 3 – Vltava“. Nečteme-li toto vymezení pouze
mechanicky, zarazí nás hned dvakrát.
Především naznačuje, že architektura je něčím „sui generis“,
něčím mimo výtvarná umění. Ona však je jejich integrální
součástí, a to jejich funkční oblasti, totiž uměním užitým,
spolu se scénografií, urbanismem, krajinotvorbou, designem,
návrhářstvím nábytku, skla, keramiky, šperků, kostýmů. Vždyť i
ta židle je malým architektonickým dílem, jak napsal klasik
teorie architektury, náš krajan Adolf Loos.
Za druhé diskriminuje nás, příznivce divadla. Je-li z okruhu
zájmů Kritického klubu vypuštěna hudba, prosím, té je na
Vltavě právem věnována většina veškerého času. Ale proč
divadlo ne, když film ano, pane řediteli Hurníku?
Kritický klub byl tentokrát věnován románu Henryho Rotha Říkej
tomu spánek (přeložil Martin Brát). Redaktorkou pořadu byla
odbornice na americkou literaturu Hana Ulmanová, hosty byli
podobně odborně zaměření profesor Josef Jařab a autor doslovu
ke knize Petr Onufer.
Knížku jsem už měl přečtenou, moc se mi líbila, konečně proto
jsem k rádiu to odpoledne zasedl. Stejně jako další posluchači
jsem tedy znal i Onuferův doslov, a podobně jako mnozí z nich
jsem si už i „vygoogloval“ další informace o autorovi,
rodákovi z Haliče (1906–1995). Do New Yorku jeho rodina
připutovala kolem roku 1909, nejdříve žila v Brooklynu, pak na
Lower East Side a nakonec se přestěhovala do irsko-italského
Harlemu; to vše jsou dějiště románu Call It Sleep z roku 1934.
Krátce: Stejně jako mnozí jiní věděl jsem z „veřejných zdrojů“
o knize i jejím autorovi mnohé, a tím víc jsem byl zvědav na
informace, které v těch zdrojích nebyly. O to větší bylo moje
zklamání: prakticky nic dalšího jsem se nedozvěděl.
Varovat mě mohlo už pozvání autora šestistránkového
fundovaného doslovu. Je přece přirozené, že před mikrofonem
bude „off hand“ říkat především to, co má pregnantně písemně
zformulováno! Velice zasvěceně mluvil samozřejmě i profesor
Jařab a přirozeně hovořil o tom, co považoval za
nejdůležitější. Nemohl ovšem vědět, které jeho informace jsou
svým způsobem redundantní, a které by naopak „nesly
informaci“, tedy „snižovaly stav nejistoty“. Ten, kdo tohle
vědět měl a měl se podle toho ptát (a že by bylo na co!), byla
redaktorka. Neptala se! |
