|
|
 Wim Wenders a jeho hrdinové na cestách
Od německého režiséra Wima Wenderse známe jeho
nejslavnější díla jako Stav věcí nebo Nebe nad Berlínem. Nyní
však Česká televize nabídne trojici snímků, jimiž v
sedmdesátých letech věhlas teprve získával. Spojuje je motiv,
který se ve Wendersově tvorbě často vyskytuje – totiž putování
(a také přítomnost téhož herce, Rüdigera Voglera). Není přitom
důležité, zda se tak děje v Americe, nebo v Německu. Místa,
kterými hrdinové procházejí, bývají nepřívětivá – tak je tomu
ve filmu Alice ve městech (pondělí 27. února, ČT2,
21.00), kde bloudění po americkém venkově získává pro mladého
muže určitý smysl teprve tehdy, když se ujme stejně ztraceného
děvčátka. Podobně je tomu v Chybném pohybu (Pátek 2.
března, ČT2, 20.50), inspirovaném Goethovým románem Viléma
Meistera léta učednická – tentokrát se v popředí zájmu ocitá
spisovatel, jenž na cestách hledá inspiraci pro chystané
psaní.
„Putovací“ téma však Wenders nejlépe zvládl v dramatu V
běhu času (úterý 28. února, ČT2, 21.55), navíc prolnutém
do fascinace pohyblivými obrázky. Zachycuje, jak dva náhodně
se setkavší osamělí muži objíždějí venkovské biografy, již
odumírající pod náporem konkurenční nabídky, aby majitelům
nabídli technickou výpomoc. Cesta se skládá z jednotlivých
zastávek (ne vždy nutně spojených s kinem), vystavěných jako
dějově ucelené epizody. Ty často obsahují až jakoby
dokumentárně pojaté výpovědi lidí odjakživa spojených
s promítáním filmů. Úvodní monolog rozvíjí stařičký pán,
vzpomínající ještě na své předválečné působení, i když si už
plete nacistickou minulost s přítomností. Závěrečnou pointu
naopak tvoří výpověď majitelky, která raději přestala
promítat, než aby uváděla šunty, které jí vnucují velké
půjčovny.
Wenders, s důrazem na nenápadné, jakoby nahodilé zachycení
všedních okamžiků, se však obrací i k oběma protagonistům a
všímá si pozvolného vyostření vztahů mezi nimi, ať již se tak
děje při přespání v bývalé strážní budce, nebo při pobytu ve
zdevastovaném domku skrytém uprostřed bujné zeleně na říčním
ostrůvku. Idea zdánlivé svobody a nezávislosti, kterou se oba
muži honosí, je vzápětí demaskována jako strach přijmout
závazek, vybudovat citové pouto; v obou hárají vzpomínky na
rozpornou minulost.
V melancholicky pojednaném vyprávění si snadno všimneme důrazu
na stále aktuální problém – ústup malých kin a neuspokojivou
nabídku filmových programů, mezi nimiž převažují ohlupující
produkty; promítané porno se dokonce v jeden okamžik stává
zvukovou kulisou něžného milostného sbližování. Větší
protiklad si stěží představíme…
Jan Jaroš, filmový publicista
|
