 Dominik
kardinál Duka, duchovní
Jáhen, kněz, biskup, kardinál. Už zbývá jen jeden úřad. Úřad
papežský…
(smích) Mým snem vždy bylo stát se knězem. Vše ostatní přináší
život.
Stal jste se svým způsobem i celebritou. Z „řadového“
diecézního biskupa je arcibiskup pražský, primas český, nyní i
kardinál. Přinesl vaše zviditelnění tento úřad sám o sobě,
nebo k tomu máte jen nadání?
Některé církevní úřady přinášejí zájem veřejnosti, což
neznamená, že je to moje zásluha. Spíše je to další závazek,
který musím plnit. Na druhé straně je ve stejných úřadech
mnoho těch, kteří se celebritou nestanou, ale to rozhodně
neznamená, že jejich služba není důležitá.
Je vám příjemný zájem médií, nebo byste raději tyto události
prožíval ve skrytu?
Ačkoli to tak možná nevypadá, nepovažuji se příliš za mediální
typ. Běžné starosti mně nedovolují o těchto věcech příliš
přemýšlet.
Existuje i v církvi public relation?
V věchto věcech byla církev vždy napřed. Jako dominikán rád
tuto komunikuji prostřednictvím médií. Promlouvat ke všem
lidem, nejen k věřícím, je jedno ze základních poslání kněze,
dominikána a biskupa. Existuje však reálné nebezpečí, že se
hlásané slovo stane jen jedním z mnoha slov v té obrovské
záplavě a konkurenci bezobsažných řečí. Naše slova musí mít
váhu, opravdovost, věrohodnost. Vím trochu, jak reklama a PR
fungují, a právě proto si myslím, že nejlepší strategií je
upřímnost, otevřenost a ochota naslouchat.
Myslíte, že to v dnešní době, kdy různé církve a náboženská
společenství používají k oslovení lidí ty nejmodernější
technologie, stačí?
Nejsem proti využívání moderních sdělovacích prostředků.
Naopak, sám jich často užívám. Média sice zkrátila vzdálenost,
ale nevytvořila blízkost. Jsou pouhým prostředkem. Chci-li
skrze ně oslovovat, musím vědět, že pouhá technika nestačí.
Někdy mívám pocit, že sice budeme mít dokonalé technické
možnosti ve sdělování informací, ale nebudeme si mít možná co
říct.
Tak jako se říká, že katolická církev propásla po sametové
revoluci svoji šanci oslovit a přitáhnout k sobě nové lidi,
nebojíte se, že by se to mohlo stát i vám?
Aby se mi to nestalo, snažím se hovořit nejen se svými
spolupracovníky, ale také s širším okruhem lidí z různých
oblastí – a snažím se s nimi mluvit o tématech, která jsou
životně důležitá. Církev opravdu oslovila a přitáhla řadu
lidí, jenže se ukázalo, že jejich představy o církvi a
nárocích na správný život s ní související neodpovídají
romantické představě, kterou si dotyční udělali.
Které téma považujete vy osobně za stěžejní v životě
obyčejných lidí a v životě katolické církve?
Nemyslím, že se to dá oddělovat. Často je nám vyčítáno, že
řešíme problémy, kterými se běžní lidé nezabývají, ale to
plyne z vytrhávání věcí z kontextu. Církev je tu od toho, aby
lidem pomáhala ke spáse, aby je učila správně žít. A jestli
pro takzvané obyčejné lidi není problémem například lhaní,
krádeže či nevěra, pak se opravdu s tématy církve míjejí.
Když vidím, jak často se zúčastňujete různých společenských
akcí, nedá mi to nezeptat se, jestli pak můžete dobře řídit i
svoji diecézi. Není to na jednoho člověka příliš?
Nejen já si kladu otázku, zda mám dost času na řízení diecéze
a na výkon předsedy České biskupské konference. Snažím se ze
všech sil a vím také, že už čerpám ze svých rezerv. Jsem si
vědom svých limitů a nedostatků, a musím se proto řídit
především určitými prioritami. Díky Bohu mám ovšem kolem sebe
tým lidí, o který se mohu opřít.
A co vaši kněží? Biskup by měl být svým kněžím především
otcem, který má čas naslouchat jejich starostem, bolestem a
radostem. Mohou k vám s důvěrou kdykoliv přijít?
Doufám, že kněží vidí, že usiluji o živý kontakt s nimi a že
mám zájem o jejich práci. Současnost přede mne ovšem staví i
úkoly, které jsem si nevybral a jimž není možné se vyhnout.
Docela se těším na chvíli, kdy pomine nutnost tak výrazné
společenské angažovanosti a já se budu moci věnovat naplňování
své vize života diecéze.
Zdá se, že budou konečně vyřešeny tahanice o církevní
restituce. Nemáte obavy, že se vynoří mnoho spekulantů, kteří
by mohli lstí podvést správce farností – tedy kněze, kteří
nemají ekonomické nadání spravovat tak velký majetek?
Zde bych chtěl ujistit, že správa tohoto majetku nebude ležet
na bedrech farností. Tento majetek by měl být spravován ve
větších celcích a bude podléhat i určitým kontrolním
mechanismům, na kterých odborníci příslušných oblastí pracují
již více než rok. Pole a lesy jsou dnes pronajaty soukromým
zemědělcům a tak to i zůstane, protože na nich umí hospodařit
lépe než my. Vrácený majetek nám umožní pokrýt především
platy, provoz a průběžné opravy.
Co uděláte jako první věc, až obléknete kardinálský šat a
klobouk?
Pomodlím se v hlavní bazilice křesťanů, ve vatikánské Bazilice
svatého Petra. A klobouk už se dnes nenosí, je to vlastně jen
úsloví. Ve Vatikánu obdržím kardinálský biret.
Jistě budete muset mít outfit se vším všudy, předpokládám, že
včetně červených ponožek…
Myslím, že je dostatek lidí, kteří o takové věci dbají tak
trochu místo mě. Římský ceremoniář bude jistě orlím zrakem
sledovat, zda splňuji ústrojovou kázeň.
To je to i dnes tak přísné? Trochu mi to evokuje
monarchismus...
Spíš bych to přirovnal k uniformě vojáků. Také jejich ústroj
musí odpovídat určitým předpisům a oni je dodržují, protože to
reprezentuje jejich povolání.
Pavel Sršeň
Foto ISIFA, Tomáš Novák
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 21. února. |
