|
|
 Já
su Pražák (vyznání Brnu)
„ V Brně na Špilberku stojí vraný kůň, tam na tom koníčku, můj
zlatý Jeníčku, celý mundúr můj...,“ mně zpívávala před spaním
moje matka. Když mi bylo osm, tak mě do Brna poprvé vzala,
zkoušela tam ve Státním divadle inscenaci otcovy hry Vojna.
Bydleli jsme v krásném hotýlku Avion na České a jeho atmosféru
mám v sobě dodnes. A když jsme začali vystupovat s vlastními
písničkami ve dvojici Jiřím Dědečkem, stalo se Brno brzy naší
metropolí. V době, kdy jsme nemohli hrát v Praze, jsme v Brně
mívali několik koncertů měsíčně, hlavně na studentských
kolejích. Mánesky, Tauferky, Leninky, Kaunicovy koleje, Véčko,
Křenová, Kinokavárna, to byl náš domov. Věta „Příteli, buď tak
laskav a zapal mi cigaretu“ se tehdy do brněnského hantecu
překládala jako „Kemo, buď tak benevolentní a oplodni ně
válec“. I když přes veškerou snahu na mně stejně bylo okamžitě
poznat, že jsem Pražák. Tvrdošíjně jsem stále říkal „tramvaj“
místo „šalina“ a Brno měl spíš v srdci než na jazyku...
„Stejně žádná Vídeň není“, zpíval v osmdesátých letech vtipně
a hořce Brňák Slávek Janoušek. Díky rakouské televizi, která
se v Brně na rozdíl od Prahy dala běžně sledovat, odtud přece
jen bylo trochu blíž na Západ. V brněnských sklepeních a
garážích se tehdy rodila nezávislá scéna a způsobila pěkný
průvan. Objevily se skupiny jako Odvážní bobříci,
Třírychlostní Pepíček, Ještě jsme se nedohodli, první divoký
punk s nekompromisními a přímočarými texty. Stačil jim výkřik
„Všichni jednou umřem!“ a pak pořádná rána do bubnů. Za nimi
následovala další vlna – Petr Váša a Z kopce, Vladimír Kokolia
a skupina E, Dunaj, Bittová a Fajt... Spousta svobodné kultury
v nesvobodě.
Když jsme se s Jiřím Dědečkem rozpojili a vydali se každý svou
cestou, vyhledával jsem v Brně místa, kam nechodili známí a
kde bych mohl v klidu celé odpoledne psát. Oblíbil jsem si
kavárnu na České, vekslovalo se tam s valutami, já sedával v
klidu v koutě a nikdo z té společnosti si mě nevšímal. V říjnu
roku 1987, věřte nebo nevěřte, zuřil venku za oknem
předvánoční shon a já si v závětří té kavárny napsal svou
koledu: „Zas budou Vánoce, kdekdo je před problémem, jak
ukrást alespoň tu hvězdu nad Betlémem...“
V devadesátých letech se Brno neměnilo tak rychle jako Praha.
Nebylo tam tolik stánků s ruskými vojenskými čepicemi a
matrjoškami ani se sklem pro turisty a obchody i v centru se
orientovaly spíš na místní obyvatelstvo. Objevil jsem tam nová
krásná místa – tajemnou kolonii Kamenka, vegetariánské
restaurace a třeba i souložící kamenné mnichy na věži kostela
Svatého Jakuba. Především ale firmu Indies Records, hudební
fanatiky, kteří se rozhodli, že budou vydávat jen to, co se
jim líbí, že se jim to vyplatí, i kdyby sem tam měli
prodělat... A přestože se časem rozdělili na několik menších
vydavatelství, dělají to tak dodnes. Není za tím nic jiného
než jejich krásná brněnská umíněnost, touha ponechat si
svobodu a nevzdat se dobrého vkusu kvůli většímu zisku.
Pořád ještě jezdím do Brna hrát každý měsíc. Nepřespávám sice
v hotelu Avion, v té kavárně na České jsou tuším Levné knihy
nebo něco ještě levnějšího, ale cítím se tu pořád doma. Ani si
nemusím, jak to prý někteří místní dělají, dávat na auto s
pražskou značkou nápis JÁ NÉSU PRAŽÁK...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
