|
|
 Svatý
Václav – prozíravý, činorodý
Dobových pramenů, z nichž čerpáme informace o životě a činech
svatého Václava, není mnoho. Velká monografie o Přemyslovcích,
jejíž vydání v Academii před třemi lety připravil
pětatřicetičlenný tým našich historiků, uvádí takových pramenů
jen šestnáct – včetně různých redakcí týchž textů. O
autenticitě některých z nich se přou dějepisci již od dob
Dobnerových, tedy už dvě stě padesát let. Jak nesnadné je
posoudit věrohodnost informací obsažených v dávných legendách
a kronikách a jak obezřetně je třeba postupovat při jejich
interpretaci, předvedl Dušan Třeštík před patnácti lety ve své
fundamentální knize Počátky Přemyslovců. A to tak názorně, že
někteří její recenzenti považovali jeho výklad až za
nepřehledný.
S podobnou výtkou se kniha archeologa a historika Petra
Charváta – Václav, kníže Čechů nejspíš nesetká. Vůči
čtenářům je vstřícná podobně jako předchozí dvě autorova díla,
jež nakladatelství Vyšehrad uvedlo na trh v uplynulých pěti
letech: Zrod českého státu 568–1055 a Boleslav II.,
sjednotitel českého státu. Však je také s nimi v mnohém
provázána – tematicky, i způsobem výkladu. Petr Charvát má dar
podat předmět neobyčejně plasticky. A přitom se neprohřešuje
tím, že by jevy, o nichž prameny mlčí, spekulativně
rekonstruoval. Při interpretaci minulosti se hojně opírá o
archeologické nálezy, a také důvtipně pracuje s prameny, jež
se dochovaly k jevům analogickým. Tak například výklad o
Václavově vzdělání, o němž se z pramenů příliš nedovíme,
doplňuje obšírnou informací o tak řečené příručce paní Dhuody,
jež vznikla v polovině devátého století a shrnovala pravidla
křesťanského chování pro potomky elity franské společnosti.
Tím se představa o možném zaměření Václavově výchovy stává
jasnější a konkrétnější.
Že se autor brání svodům „nadinterpretace“, je zřejmé i z jeho
přístupu k václavským legendám. Údaje v nich obsažené člení do
tří tematických okruhů: data genealogická a životopisná; data
sociálně etická a morální; data dějová, popisující události
světcova života. K podstatě Václavovy vladařské a životní
strategie a k jeho záměrům pak proniká jen skrze druhý okruh,
protože soudí, že „relevanci údajů prvního a třetího okruhu
nelze dnes na základě existujících pramenů prakticky ověřit“.
I tak se ale pak snaží oddělit to, co je pro Václava
příznačné, od topoi a klišé, jež legendisté používali.
A k čemu autor dospívá? Jeho Václav není zdrženlivým vládcem,
jenž – jak legendy praví – dával přednost kontemplaci před
bojem, ale odvážným panovníkem, který v bouřlivých časech
střední Evropy mířil k zabezpečení hmotné i duchovní
prosperity svého lidu.
Bronislav Pražan, publicista |
