|
|
 Jakou
moc mají pohyblivé obrázky
Americký režisér Martin Scorsese pokaždé přesáhl
žánrovou příhrádku, k níž se právě hlásil, a přinášenou
výpověď povýšil k zobecňující úrovni – připomenu aspoň jeho
jen vnějškově boxerské drama Zuřící býk. Nejnověji se
ve snímku Hugo a jeho velký objev, nominovaném na
jedenáct Oscarů (!), dotkl dětského tématu, avšak opět se
vizuálně i přinášeným poselstvím vymyká výchozímu předurčení.
Hlavním hrdinou filmu inspirovaného knihou Briana Selznicka je
osiřelý chlapec Hugo (Asa Butterfield), přebývající v bludišti
hodinových mechanismů, skrytých ve věži velkého pařížského
nádraží, avšak vyprávění spěje ještě jinam – ke znovunalezení
snad prvního filmového mága na světě Georgese Méliese, jenž v
naprostém zapomnění a navíc zahořklý prodává v nádražním
krámku hračky. Ztělesnil jej, dokonce fyzicky podoben, Ben
Kingsley.
Hold filmovým průkopníkům
Scorsese, sám okouzlený světem dávných filmů, které pomáhá
restaurovat a vracet jim dávný lesk, tu vypráví dílem dojemný,
dílem úsměvný příběh o tom, jak člověka mohou uhranout
pohyblivé obrázky. Jako by také on se vrátil do dětství, stále
ohromován dávnými filmovými sny, když vzdává hold průkopníku
filmového podnikání, jakkoli přes propast času i trikových
vymožeností. Naznačuje to hned úvodní putování bludištěm
hodinových strojů, kdy kamera jakoby odhmotněna lehce sleduje
Hugovy průchody členitým prostorem, zaplněným různě
sestavenými ozubenými soukolími, případně ladně proplouvá
nádražní halou zaplněnou davem různými směry se pohybujících
lidí.
Scorsese zasadil příběh na počátek třicátých let, kdy s
nástupem zvuku odchází celá filmová epocha, odeznívá éra
němého filmu, nemluvě o ještě vzdálenějším Méliesovi. Hugo se
svou kamarádkou dokonce potají vnikne do kina, v němž právě
promítají grotesku O patro výš, kde Harold Lloyd leze po
fasádě mrakodrapu – a směšně hrozivý gag s balancováním na
uvolněném hodinovém ciferníku pak Hugo zažije ve skutečnosti,
když prchá před pronásledovatelem také až k věžnímu ciferníku.
A vychutnat si můžeme i nenápadné Scorseseho hračičkovství –
to když obrázky z knihy filmových dějin ožívají do podoby
kraťoučkých výjevů.
Kino jako velký utěšitel
Filmové médium tu vystupuje v roli velkého utěšitele: Mélies
si jím realizoval své kouzelnické sny, Hugo v kině zapomínal,
že nedávno ztratil maminku, zatímco jeho kutilský otec, o
něhož rovněž přijde, si vybavuje, že jeho prvním filmovým
zážitkem byla Méliesova Cesta na Měsíc. Autor dějin filmu,
jehož kniha Huga přivedla na stopu velkého tajemství, dokonce
uchovává jedinou známou kopii tohoto díla. Muselo uplynout
hodně let, než lidé pochopili, že vzácné staré filmy, i po
letech poskytující zábavu, se nemají ničit, nýbrž sbírat... Od
Méliese samozřejmě spatříme (autentické) ukázky ručně
obarvených fantastických historek, jaká před rovným stoletím
vyráběl, navíc úchvatně opracované do rozměru 3D. Pravěk filmu
se tak prolnul s jeho budoucnem.
Hugo a jeho velký objev patří mezi díla obdivná, ba
fanouškovská, aniž by tím jakkoli oslabovala své původní
vymezení – současně totiž předkládá i nádherně pojednané
dětské dobrodružství, o jakém se nám může opravdu jen snít.
Proto nepátrejme, zda se události odehrály skutečně tak, jak
je film popisuje, a plně se oddejme jeho kouzlu.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
