|
|
 Ocitli
jsme se v době temna?
Kanadského režiséra Denyse Arcanda známe z několika
hořkých filmů (Ježíš z Montrealu, Invaze barbarů). Ve snímku
Doba temna (v neděli 11. 3. ve 21.50 uvádí ČT2) podniká
další výpravu za odvrácenou stranou naší přítomnosti – i když
tentokrát se přiklání ze všeho nejvíc k nadsazené, satiricky
útočné burlesce, zveličující rozporné společenské jevy do
olbřímích rozměrů. Načrtává stav, kdy úřady dohlížejí jedině
na to, aby forma počínání byla v naprostém souladu se všemi
požadavky politické korektnosti, aby navenek splňovala
příslušná kritéria, aniž by komukoli vadilo, že počínání
samotné je zhola bezúčelné.
Arcand navíc přidává groteskně pokřivený rozměr představ,
které hlavnímu hrdinovi – bezvýznamnému vládnímu úředníčkovi
Leblankovi (ve výstižném zpodobnění Markem Labrechem) –
pomáhají přestát nepřetržitý stres z toho, v čem žije. Jeho
sny se vztahují především k tomu, co ve svém životě zoufale
postrádá – k uznání –, takže si spřádá vize, v nichž se vidí
jako velký umělec obletovaný ženami, tiskem i kamerami. Do snů
uniká i tehdy, když se potřebuje zbavit nějakého přetlaku.
Zvlášť patrné je to ve scénách, když panovačné šéfové,
vytýkající mu použití zakázaného slova „barevnej“, utne rovnou
při poradě hlavu coby hrozivý japonský samuraj nebo když ji
později jako římský imperátor vydá napospas urostlým divochům.
Sny ovšem odrážejí jeho vlastní obavy z budoucnosti, jak se
příkladně zhmotní ve scéně jeho vlastního pohřbu. Rodina je
při smutečním obřadu nedočkavá, kněz o zesnulém nic neví a
nebožtík je nucen průběh posledního rozloučení aspoň částečně
usměrňovat.
Občas rozpoznáme průsak režisérova sarkastického pousmání,
když Jean-Marcovy vize jsou znenadání zacíleny jinam: třeba
děvu vnadně se odhalující ve sprše provází zlomyslné
konstatování, že je speciálně určena pro hollywoodské cenzory.
Patří sem také pasáž s milostnou árií z pozdně barokní opery
Zémire a Azor (s nasládlým vyznáním Du moment qu'on s'aime),
kde se obrýlený Jean-Marc prolíná do vystupujícího pěvce...
Doba temna se vyznačuje vědomě akcentovaným protikladem mezi
groteskní nadsázkou a apokalyptickým zacílením událostí –
tolik vychvalovaná civilizace podléhá zřetelnému rozkladu,
protože člověka, jenž se jí bezvýhradně nepodřídí, utiskuje a
pronásleduje. V tom film upomíná na proslulé Gilliamovo
podobenství Brazil, taktéž ponořené do snění jako spásného
úniku před okolními hrůzami, třebaže nedosahuje jeho
bezvýchodnosti. Jakkoli můžeme v zahrádkářském happy-endu
nacházet notnou ironii.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
