|
|
 Martin
Huba,
herec a režisér
Tématem řady her, v nichž jste ztvárnil hlavní role –
Divadelníka, Garderobiéra i Po zkoušce –, je divadlo. Najdeme
v nich četné reflexe divadelního umění, hrdinové, které jste
v nich ztělesnil, jsou herci či režiséři. Čím kromě profese
jsou vám ty postavy blízké?
Tím, čím mě zároveň i popouzejí. Jsou to lidé obětující život
za milované divadlo, ale zároveň jsou – což ostatně divadlo
vyžaduje – také hodně sebestřední a egoističtí. Vyjádřit,
vybalancovávat tuhle dvojlomnost mezi altruismem a egoismem mě
přitahuje. A nejen proto, že se tak často vyskytuje u herců.
Ta dvojlomnost je vlastní mnoha lidem, kteří se o něco snaží,
usilují a obětují se za to, ale na druhé straně také nikdy
neopomenou své zásluhy notně zdůrazňovat a stále připomínat.
Je tedy i v tomhle případě divadlo obrazem světa?
Dokonce bych řekl, že jakýmsi koncentrovaným obrazem. Divadlo
nejen vytváří esenci toho, co nás obklopuje, ale mikrosvět
divadla zároveň takovou esencí je. Není náhoda, že dramatici
často zobrazují divadelní prostředí. Nahlédnutím do zákulisí
divadla a do duší herců mohou to, co trápí či těší běžné lidi
v běžném světě, vyjádřit daleko koncentrovaněji, na menší
ploše, méně slovy. Bergman i Harwood nacházejí atraktivnost
herectví a divadla úplně jinde, než kde ji hledají společenské
nebo bulvární časopisy.
Divadelní umění je pro hrdiny zmiňovaných her vysoká, až
nedosažitelná meta. Je to něco, co jim působí radost i
utrpení, po čem touží, ale co je také často tíží. Co vám ve
vaší profesi způsobuje radost a čím trpíte?
Radost mám, jako ostatně všichni herci, když vidím co nejméně
prázdných židlí v hledišti, když vnímám, že diváci se mnou
dýchají, jsou ochotní jít se mnou a mými myšlenkami, když se
nechají vést až ke katarznímu momentu, ve kterém jejich i mé
napětí pomine a společně pocítíme mír v duši. V takových
chvílích si silně uvědomujete, jak svatým místem jeviště je,
když z něho působíte na vědomí dvou set, tří set, šesti set
lidí. Někdy ovšem takové chvíle nenastanou, ať děláte co
děláte. To si pak připustíte, že jste si asi dal úkol nad své
síly. Anebo že se vám nepodařilo překlenout určitou
konstelaci, o které jste sice už na počátku práce tušil, že
není šťastná, ale vy jste si myslel, že ji zvládnete.
Jakou konstelaci máte na mysli?
Víte, herecké povolání je neobyčejně závislé povolání. Váš
úspěch závisí na tom, jestli si vás režisér vybere, jestli si
s tím režisérem rozumíte, jestli role, kterou jste dostal, je
právě tou, kterou jste dostat měl, jestli si rozumíte se svými
partnery na jevišti... Je to vždy svátek, radost i kus štěstí,
když všechny ty komponenty do sebe zapadnou. Už párkrát se mi
ale stalo, že nezapadly. Goethe řekl, že když na kabátu
zapnete první knoflík špatně, tak i když ty druhé pak zapnete
dobře, kabát je zapnut špatně. A to první zapnutí při hercově
práci nezáleží na něm, ale na okolnostech, které sotva může
ovlivnit.
Není to náhodou i důvod, proč jste už před třiceti lety začal
režírovat?
Jeden z důvodů to skutečně byl. Záviděl jsem režisérům jejich
svobodu, byl jsem vůči nim vzpurný a nejspíš i dost
nepříjemný. Ta neustálá iritace, napruženost je sice herci
prospěšná, ale neměla by přerůst určitou hranici. Jako herec
jsem se zkáznil, až když jsem si namočil nos do režie. Stal
jsem se ohleduplnější. Poznal jsem, že i režiséři mají svá
trápení, že i oni jsou závislí na mnoha a mnoha okolnostech.
Vy ovšem nejste jen herec a režisér, ale také pedagog. Učíte
budoucí herce na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.
Jsou pro vás ty tři profesní pozice stejně důležité?
Ono se to střídá. V každém období je pro mě jedna z nich
trošku důležitější. Když hodně hraji, pocítím touhu režírovat
– a naopak. Všechny ty tři profese se totiž musejí dělat
naplno a člověka opotřebovávají. A když mám pocit, že jsem
z některé už unavený a že bych ji asi mohl začít šidit,
obrátím se k činnosti jiné. Jsem vděčný osudu, že je můžu
kombinovat. Všechny tři ale dělám rád.
Některé části Bergmanovy hry Po zkoušce znějí jako esej o
divadelním umění. Byl jste někdy v pokušení citovat je svým
studentům?
Nejen, že jsem byl v pokušení, já jsem to i udělal. Mnohé
z toho, co herec či režisér při své práci pociťuje a čím se
řídí, je tam řečeno mimořádně výstižně. Dokonce jsem studenty
nechal hádat, co z toho, co jim kladu na srdce, jsem
zformuloval sám a kdy jsem si vypomohl textem hry. Nepoznali
to, ale doufám, že si leccos z toho osvojili.
A co jim nejvíc kladete na srdce?
Nejvíc jim kladu na srdce dvě věci: aby si uvědomovali, že být
hercem je dar a že naše práce je určitou formou zpovědi.
Vybrušování „kamene“ hereckého projevu je podmíněno tím, zda a
jak jsme schopni při řešení situací, do nichž se dostává
dramatický hrdina, nabídnout svou osobní zkušenost. Když
hrajete někoho, kdo lže, šidí a ubližuje, musíte se – ať
chcete či ne – obrátit do své hříšné duše, připomenout si své
hříchy; a své autentické pocity pak zprostředkovat divákům.
Oni totiž velmi přesně rozeznají, kdy něco „jen hrajete“ a kdy
jste autentický, kdy se „přiznáváte“. Je proto velmi
podstatné, aby si adepti herectví uvědomovali, jak žijí, ale i
situace, ve kterých se ocitají.
Mladí lidé ovšem mají životní zkušenost limitovanou,
zjednodušeně řečeno – nežili zatím dost dlouho…
Proto po nich chci, aby hodně četli. Při četbě krásné
literatury si mohou verifikovat věci, které neznají z vlastní
zkušenosti a zatím si je jen představují. Literatura je
transfuzí duše – pro každý věk. S dnešními studenty mám ale v
tomhle směru problém. Málo čtou. Jsou očarováni internetem a
všechny informace čerpají z něho. Ne že by to nebyly informace
kvalitní, ale většinou jsou vytrženy z kontextu a oni je
získávají bez námahy. Vzdělanost nelze omezit na rozsah
informací. Je to schopnost pracovat s nimi, dát je do
souvislostí, poučit se z nich. Kdysi jsme stávali na knížky ve
frontách, měli radost z toho, že je můžeme číst, půjčovali si
je, diskutovali o nich. Informace byly pro nás cenné i kvůli
námaze, se kterou jsme je získávali. Dnes stačí párkrát
kliknout myší. K žádné hloubce a hodnotě se ale bez námahy
dostat nejde. A to platí jak o informacích, tak o zkušenosti,
citech i herectví.
Když jste se rozhodl věnovat se herectví, ovlivnilo vás nějak,
že vaši rodiče – operní pěvkyně Mária Kišoňová-Hubová a herec
Mikuláš Huba – patřili ve své profesi k absolutní špičce?
Ovlivnilo mě atraktivní prostředí, ve kterém jsem se díky nim
mohl pohybovat, oni sami ne. Rozhodně mě k divadlu netlačili
ani nepřemlouvali. Naopak – byli ke mně neobyčejně kritičtí. A
to po celý život. Měli jsme v rodině zvyk vzájemně se deptat –
„Všichni byli výborní, ale jen ty nějak, no...“ Já jsem ovšem
za ten náročný komunikační i hodnotový sytém, který u nás
panoval, vděčný. Vybavil mě dobře do života. Prosadit se
v divadle není lehké a běžnější je ztroskotat než uspět. Při
přijímacích pohovorech na herecký obor máme každý rok okolo
čtyř set zájemců. Z toho přijmeme čtrnáct. Z nich dostuduje
deset. A jen jeden, maximálně dva jsou úspěšní. Všeobecná
představa o naší profesi přitom vzniká s ohledem na ty
úspěšné. Ale to je promile, za kterým se skrývají tisíce
nenaplněných tužeb.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Tomáš Tesař, Alena Hrbková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 28. února. |
