|
|
 Na
hřbitově v El Calafate
Kdybyste někdy náhodou chtěli do El Calafate, najdete ho v
jižní Patagonii na argentinské straně And. Zatímco u nás mrzne
a sněží, v tomto koutě světa vrcholí léto.
Turisté odjeli autobusem na výlet a já měl před sebou volný
den. Slíbil jsem si, že se vypravím na prohlídku místního
hřbitova. Cítím se na hřbitovech dobře, snad i duchovně.
Hodnoty života a smrti tam člověk vnímá v jasnějších konturách
a peníze tam nehrají takovou roli jako jinde. Kromě toho
můžete na hřbitovech v cizině vycítit hodně z toho, co vám
průvodce nikdy nepoví. Skoro jako by vás někdo pozval do
rodiny...
Taxíkář s pisklavým hlasem nahlásil vysílačkou centrále, kam
mě veze, a protože El Calafate není žádné velkoměsto, dohodli
jsme se, když jsem za tři minuty vystupoval, že se pro mě za
půl hodinky zase vrátí.
Vešel jsem bílými vrátky dovnitř, slunce pálilo jako pominuté,
bylo poledne. Na hřbitově nebyl vůbec nikdo, jen jeden potulný
pes se rozvaloval ve stínu na vyhřátém trávníku mezi dvěma
hroby. Když jsem šel kolem, líně zvedl hlavu, co to jako má
znamenat. Řekl jsem mu, ať klidně spí dál, a tak zavřel oči a
už si mě nevšímal. Pomalu jsem se procházel mezi bílými
dřevěnými kříži, pestrými papírovými květinami, drobnými
andělíčky, Ježíšky a soškami všeho druhu. Minul jsem velké
bílé hrobky významnějších rodin ve městě a zastavil se u
zasklených vitrín s urnami, které mi připadaly ve srovnání s
tím, co už jsem na různých hřbitovech světa viděl,
nejzajímavější.
Ta, která patřila památce člověka jménem Luis Daniel Sorrosua,
mě opravdu překvapila. Pozůstalí mu do vitríny nanosili zřejmě
to nejpodstatnější, co potřeboval, když byl ještě naživu –
sošku krásného osedlaného bělouše, obrázek z rodea, baňku s
nezbytným nápojem yerba maté, kovovou trubičku, jíž se
usrkává, lístek velikosti kreditní karty s nápisem Buenos
Aires, bonbon, zapalovač, otevřenou krabičku s cigaretami,
popelník se dvěma nedopalky, pohár se znakem milovaného
fotbalového klubu River Plate. Na to poslední už jsem byl
připraven, v Ushuaie na hřbitůvku jsem minulý týden narazil na
dveře do hrobky, které byly označeny pouze znakem fanoušků
konkurečního týmu Boca Juniors. Jména ani nápisy na nich
nebyly, možná se ti nebožtíci nechali kolektivně rozptýlit za
zpěvu klubové hymny, nevím. Luis Daniel má oproti nim ve své
vitrínce skutečný nadstandard, přesto místo jeho posledního
odpočinku působí na člověka úplně jinak než třeba megalomanské
hrobky na slavném hřbitově Recoleta v Buenos Aires. Ty paláce
vzbuzují otázky, co vlastně chtěli jejich majitelé zbudováním
takového hradu sdělit okolí. Že nežili marně? Že si vydělali a
získali funkce, že to zkrátka někam dotáhli?
To život Luise Daniela z El Calafate vypadal nejspíš jinak:
měl rád koně, cigára, fotbal a asi i lidi kolem sebe, protože
všechny jeho oblíbené rekvizity jsou ve vitríně zjevně
uspořádány s láskou a něhou... Určitý díl boží spravedlnosti v
tom všem asi bude – do obrovské hrobky vzbuzující respekt a
hrůzu si za vámi sotva někdo zaskočí jen tak na cigárko. A s
Luisem bych si zapálil i já, který jsem ho neznal. A nejspíš
by to nebyl ztracený čas...
Objednaný taxík se před hřbitov nedostavil. To by se mi třeba
v sousedním Chile nestalo, tam taková domluva platí. Ale
nestěžuji si. V Bolívii nebo v Paraguayi by mě třeba navíc i
podřízli... Tady mi za pár minut zastavilo jiné auto a za
chvilku jsem byl v hotelu. Zrovna se vraceli turisté z výletu
a teploměr v únorovém vedru ukazoval ke třiceti stupňům...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
