|
|
Tiché a tajemné předměty touhy
Co napadne člověka v souvislosti s Miroslavem Tichým?
Kyjov, fotograf, voyeur. Tahle trojčlenka sice autora poněkud
redukuje, možná ho i vulgarizuje, ale v jádře platí.
V moravském Kyjově se Tichý (1926–2011) narodil, prožil tam
většinu života i
 zemřel,
fotografie se mu stala po zklamání z malby a kresby hlavním
nástrojem – a voyeurismus, diváctví, které samo nechce být
viděno, je mu nejvlastnější metodou.
Jeho syrové, esteticky i materiálově „nekvalitní“, zdánlivě
„nehodnotné“ snímky polonahých žen a dívek, zachycených
v nejběžnějších, nestylizovaných, ale zřejmě eroticky nabitých
situacích, obletěly v posledních deseti letech přední světové
galerie. V Praze se Tichý představil naposledy na konci
předminulého roku; tehdejší výstava, doprovozená monografií,
dostala název Podoby pravdy. Nynější přehlídka, kterou hostí
do 3. března Galerie 1. patro, má název poněkud méně přesný –
Ten tajemný předmět touhy.
Kdo zná Buńuelův poslední film, ví, že jeho tématem není
voyeurismus, který tu nejspíš hledal kurátor výstavy, ale
vztah, k němuž poukazuje název literární předlohy filmu,
novely Pierra Louyse Žena a loutka. Pokud ale vezmeme v potaz
jen „touhu“, pak jsme u jádra věci. Tichého fotografie i
kresby jsou vášnivými záběry lovce, pozorovatele, který se
zmocňuje skrze oko kamery nebo tužku a papír ženského těla –
v parku, před obchodem, na plovárně, na ulici. Žena je mu
vděčným i věčným objektem.
Tichý fotografoval od šedesátých do počátku devadesátých let.
Ke svému dílu měl ale vztah velmi chladný, vlastně si ho
nevážil, nezajímalo ho. Co ho zajímalo, byl okamžik, kdy
fotografii pořizoval svým primitivním aparátem, a následně
chvíle, kdy snímek vlastnoručně vyvolával. Tehdy se před ním
jeho „tajemný předmět touhy“ zhmotňoval, vstupoval mu do
náruče jakoby ze snu. Tohle prchavé kouzlo si naštěstí jeho
snímky podržely i pro dnešního diváka.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
