|
|
 Rudolf
Křesťan, fejetonista
Malá úvaha o malosti
Jestliže malé kotě spalo v botě, jak je uvedeno v textu Jiřího
Suchého, předpokládám, že bylo skutečně malé – jinak by se do
boty nevešlo.
O velikosti naší země a o počtu obyvatel republiky neplatí, že
jsme miniaturní jako to kotě. Přesto dnes a denně slýchám a
čtu, že „jsme malí“.
Ve skutečnosti to v evropských měřítkách není pravda.
V současnosti u nás žije přes deset a půl milionu obyvatel –
s výraznou českou většinou. Nejen že bychom se nenasoukali ke
spaní v botě, ale nevejdeme se ani do spodní části žebříčku
obyvatel evropských států.
Nemyslím tím chraňbůh jen srovnání počtu obyvatel České
republiky s Andorou (67 000 občanů). Ani s Lichtenštejnskem
s jeho množstvím 35 000 obyvatel; byl jsem tam pár dní a
některé z nich jsem záhy začal potkávat opakovaně.
I po rozpadu Československa jsme republikou s evropsky
středním počtem občanů.
Méně lidí než v naší domovině žije například ve Švédsku,
v Maďarsku, v Rakousku, v Bulharsku, ve Švýcarsku, v Dánsku,
v Irsku, v Lucembursku, v Norsku, ve Finsku, v Chorvatsku,
v Albánii, Estonsku...
Snad v hlubší minulosti mělo v našem případě početní označení
„malý národ“ určité oprávnění. V současnosti mate.
Při našich uměleckých, vědeckých či sportovních úspěších se
obvykle píše, že jsme jich dosáhli jako příslušníci „malého
národa“. Takové početní sebezařazení se stalo rutinou, ale to
ještě neznamená, že je pravdivé.
Ad chybování: když jsem do zapůjčeného auta s dieselovým
motorem natankoval omylem benzin, stál mě ten přehmat při
následné očistné proceduře nemálo peněz. Ale kdo uhradí šálivé
dopady nepřesnosti přežívajícího tradovaného rčení o malosti,
když takoví nejsme?
Jsem přesvědčen, že by stálo za hlubší analýzu a prozkoumání,
proč se s tímto termínem tak často hauzíruje. Motivů může být
hned několik.
Někdy se mi zdá, že poukazováním na početní malost, která zase
tak malá není, hodláme zvýraznit význam našich úspěchů
v různých oborech. Ano, jsou větší národy a země, ale taky
menší.
Jisté je, že pro některé politiky je floskule o malosti národa
(obvykle je tím zároveň myšleno množství obyvatelstva vůbec)
pohodlnou omluvou, když se jim na mezinárodním poli nedaří
uspět, ačkoliv v témže případě některým méně početným státům
ano.
Odkazování na malost může být někdy šikovnou kličkou. Jeden
z diplomatů vysvětloval neúspěch při mezinárodním jednání tím,
že jsme „malinká země“. V rezervě je ještě možnost emotivního
stupňování: malilinká, malililinká, mrňavoučká. Případně pidi.
Pravda, v rámci zeměkoule představuje obyvatelstvo České
republiky jen 0,16% světové populace. Zároveň však v měřítkách
evropského osídlení nejsme – jak už jsem uvedl – okrajoví. Tak
proč se slovně trpaslicky umenšovat, když to nemáme zapotřebí?
O tom, že jsme oproti jiným malí, jsem slýchal nejednou už ve
škole. S odstupem více než půlstoletí se ptám, zda bych neměl
požadovat zpátky školné, když v Evropě nejsme malí, ale
střední.
O vrácení školného pojednává známá humoreska maďarského
spisovatele Frigyese Karinthyho. Protagonista toho příběhu si
delší dobu po odchodu ze školy uvědomí, že se tam nic
nenaučil. Požaduje navrácení platby za bývalé studium. Jenže
jak bych já mohl požadovat vrácení školného (v daném případě
za mylnou výuku ve věci početní malosti), když jsem žádné
neplatil?
Jen doufám, že ta často zmiňovaná malost není předzvěstí
naplnění jedné z neveselých demografických předpovědí, podle
níž do konce 21. století klesne počet obyvatel u nás na šest a
půl milionu lidí. Ne že bych takovému vývoji stranil, naopak,
ale faktem je, že velikost zase není všechno.
Vatikán má 800 registrovaných občanů – a nezdá se, že by trpěl
pocitem malosti. |
