Jsou jen Američané národem rychlého občerstvení?

Od amerického režiséra Richarda Linklatera jsme viděli několik pozoruhodných filmů. Pojednávaly o niterných proměnách milostných vztahů, o smolařích v navenek blahobytné společnosti, kteří se nedokáží přiměřeně uplatnit (Předměstí). V úterý 13. března večer na ČT2 spatříme další průhled do zákulisí zdánlivě blahobytné americké společnosti, ve skutečnosti spoutané zvyklostmi, které předem diktují vzorce chování.

Ve snímku Fast Food Nation vypodobnil Linklater nejen zálibu Američanů v rychlém občerstvení, ale i osudy lidí, které s takovými provozovnami spojili svůj život. Film, který s mírně reportážní dikcí nasnímal režisérův stálý kameraman Lee Daniel, lze zařadit mezi díla s mozaikovitou výstavbou, jak se nejen v americké kinematografii stalo častým zvykem. Rozehrává příběhy většího počtu lidí, kteří se navzájem neznají, dokonce se  jejich osudy nikdy neprotnou – spojuje je právě onen titulový „fast food“.
Jejich vztah k tomuto způsobu obživy, ať pracují na kterémkoli místě, se přitom utváří různorodě, od vrcholných manažérů (smyšlené) společnosti, kteří hledí především na vlastní prospěch (a tím umlčí i případné odezvy svědomí), přes ilegální mexické dělníky v ponižujících podmínkách pracující na jatkách, až k radikalizující se mládeži, která přes všechnu naivitu cítí potřebu nějak protestovat.
Linklater se vyhýbá jakýmkoli plakátovitým heslům: mimoděk sděluje, že rozhodující motivací chování je hmotný prospěch. Týká se to jak manažéra Dona Andersona, tak mexických ilegálů. Dona jako snaživě akurátního úředníka ztělesnil Greg Kinnear. Svému nijak hrdinskému hrdinovi, jenž přijíždí vyšetřit, jak karbanátkové maso mohlo být znečištěno stopami výkalů, zjednává nepochybné sympatie. Zdařile postihl proces přizpůsobování, tak říkajíc ohýbání páteře – stačila k tomu špetka ješitnosti a pak zejména starost o rodinu. Pracně získané informace jsou posléze zameteny „pod koberec“ s upozorněním, že předepsaná tepelná úprava činí výrobky zdravotně nezávadnými. (Nezní to i nám nějak povědomě?)
Režisér vyslovuje jednak cenné postřehy o mentalitě lidí, vystavených bezuzdně „tržnímu prostředí“, jednak ještě cennější zjištění o tom, co vlastně jíme. Přinášený pohled je dosti skeptický, zbavený jakýchkoli vyhlídek: převažuje rezignace či beznaděj. I nespokojená mládež, která chtěla protestovat vypuštěním obrovitého stáda z ohrady, bezradně naříká nad tupostí dobytka, který odmítá opustit vymezené území...

Jan Jaroš, filmový publicista