Václav Moravec,
moderátor a publicista

Kde se vůbec vzala vaše vášeň pro žurnalistiku?

Jistě už v dětství poslechem vysílání různých rozhlasových stanic, od těch oficiálních, jako byl Československý rozhlas Hradec Králové, až po štvavé vysílačky, jak je totalitní moc nazývala – Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Vyrůstal jsem tedy na jménech Karel Jezdinský či Ivan Medek. Ale prvotní popud ke studiu žurnalistiky vzešel od paní profesorky Pechancové na gymnáziu v České Třebové. Přivedla mě k napsání prvního článku do okresních novin, odkud mi pak přišla nabídka na trvalejší spolupráci.

Jak byste třemi slovy charakterizoval svou práci?

Zajímavá, inspirativní a frustrující. Frustrující proto, že se modely chování významné části respondentů naší politické elity víceméně opakují. A protože vidím, že by naše země mohla být ve svém vývoji dál, pokud by se neustále něco nezdržovalo, nezametalo pod koberec a pokud by tvorba zákonů byla co nejkvalitnější. Stačí se podívat na patnáct let staré záznamy politických debat, ze kterých je jasné, že v mnoha ohledech přešlapujeme stále na místě, ať je to boj proti korupci či zlepšení právního řádu nebo úrovně vzdělávání. Z této frustrace se pokouším dostávat sledováním britského seriálu Jistě, pane ministře. Britové však mají to štěstí, že jejich demokracie se kultivuje stovky let, zatímco my žijeme v posttotalitní zemi.

Je těžké nedat svůj pohled na věc najevo, nenechat se unést?

Je to těžké. Navíc při pohledu na napětí v současné české společnosti, v níž je zpochybňován soudní znalec tvrzením, že je Žid. Těžko se hledá hranice „tvrdosti“ vedení rozhovoru. Opakovaně položím politikovi stejnou otázku, kterou ignoruje a neodpoví na ni. Jak ho donutit odpovědět? Ale přestože může mít každý z nás tisíc a jednu výhradu k tomu, co se děje, neznám lepší variantu uspořádání společnosti, než je demokracie.

Můžete mít vůbec vlastní politický názor?

Nemám politický názor, mám občanský postoj. Při vstupu do novinařiny jsem si politický názor zakázal. A o správnosti mého postoje mě utvrdilo šestileté působení v české redakci BBC. Přesto se mě mnozí snaží neustále zařazovat k jednotlivým politickým stranám a názorům. Občanský postoj musím mít, každý člověk v sobě nese určitý hodnotový systém, který se bezesporu do jeho práce promítá.

Přistihl jste se někdy, že nejste objektivní, že nadržujete některé straně?

To je velmi těžká otázka. Nevím. V odpovědích na dopisy velmi často píši, že si diváci do hodnocení práce moderátora velmi často projektují své vlastní politické preference či vlastní sympatie a antipatie ke konkrétním hostům. Když vám chodí kritické dopisy, že nadržujete levici, pravici či středovým stranám v podobném poměru, tak to je jasný signál, že míra vašeho stranění je minimální. Nemám tedy pocit, že bych se někdy dopustil vědomého nadržování některému respondentovi. Po patnácti letech praxe přirozeně míra odstupu a zkušeností roste.

Jste přesvědčen, že svou práci zvládáte?

Není na mně, abych posuzoval svoji práci, to musejí dělat diváci a kolegové, kteří mají odstup. Ale čím déle svoji práci dělám, tím více jsem nejistý. Přesto jsem i nadále ochoten podstupovat každodenní tlaky, kterým je každý takto viditelný novinář vystaven.

Máte ve svém okolí někoho, s kým se o své profesi bavíte na řekněme odborné úrovni?

Mám několik přátel, kterých si velmi vážím a se kterými mé pořady probíráme. Jedním z nich je Vít Kolář, který mně šest let šéfoval v BBC. Je to člověk, který má jako občan Velké Británie odstup od české novinařiny a politiky, s ním si řekneme mnohé. A jsou to úžasné debaty.

Kam byste se chtěl jednou profesně posunout?

Až mé angažmá v Otázkách skončí, v první řadě si vezmu volno. A pak začnu psát o věcech, které se týkají české novinařiny a veřejného života. To, že Otázky stále pokračují, mě limituje v psaní komentářů či glos. Všechny ty dokumenty, které mi prošly rukou v rámci přípravy na vysílání, mi ukazují, v jakém reálném stavu se opravdu nacházíme. A o tom všem bych chtěl psát. Teď o Vánocích jsem četl Ruský deník novinářky Anny Politkovské. Podobný deník si píšu, i když velmi kostrbatě a neobratně. Potřeboval bych na něj mít více času.

Jaká je tedy česká politika?

Je přesně taková, jaká je naše společnost. Žijeme v posttotalitní zemi s hodnotovým systémem, který je v rozvalinách. Posaďme do parlamentu lidi z tramvaje a myslím, že se nic nezmění. Naše společnost, respektive politická elita nebyla za dvaadvacet let schopna stanovit pravidla hry a ta dodržovat. Už se nemůžeme vymlouvat na to, že jsme žili v totalitě. Na druhou stranu, když v roce 2006 Britové zavírali českou redakci BBC, jejich argument byl, že jsme již plně demokratickou zemí. Což je však z mého pohledu mylná úvaha. My nejsme a ještě dlouho nebudeme standardní demokracií. Kultivační prostředí britské demokracie je naprosto rozdílné od té naší, která je v plenkách. Vysílání BBC u nás bylo vždy referenčním bodem i pro Český rozhlas a další česká média. I to vysílání nám pomáhalo. Přeji České televizi a Českému rozhlasu, aby je nepotkal slovenský či maďarský osud. Naše společnost, potažmo demokracie se nachází na rozcestí mezi ruskou a britskou cestou.

Chovají se k vám politici mimo kameru jinak než při natáčení?

Dělám maximum pro to, aby má soukromá komunikace s politiky probíhala ve stejném stylu jako ta před kamerami – a to z několika důvodů, od etických až po pragmatické. Rozhovory s politiky mimo záznam patří k novinařině, respektuji však plně ochranu zdroje a získané informace si ověřuji dále.

V televizním studiu se politici velmi často agresivně slovně napadají. Jak se k sobě chovají, když kamera zhasne?

Konkrétní příklad. Topolánek – Paroubek. Myslel jsem si, že jejich animozita je jen hraná. Nebyla. Chovali se k sobě stejně před vysíláním i při vysílání. Byl jsem vždy v paradoxní situaci, neboť jsem před vysíláním vedl dva paralelní rozhovory s každým z nich, ale oni dva se komunikačně vůbec nepotkávali. Pravda je, že když se blížil konec jejich politických kariér, komunikovali spolu již lépe. Ale mnoho let byl jejich vztah velmi vyhrocený. Pro Paroubka pak muselo být těžké zvyknout si na nového politického protihráče Nečase. U Topolánka totiž věděl, co má očekávat. Názor, že před kamerou se k sobě političtí protihráči vždy chovají jinak než ve skutečnosti, je jeden z mýtů, který mezi diváky často koluje.

Dokáže vás ještě dnes politika překvapit?

Když politik splní své sliby nebo čestné slovo, které dal, to jsem vždy překvapen. Už mě nepřekvapuje, že když politik odchází ze scény, jsou rozhovory s ním nejzajímavější. Politik má tři fáze kariéry. Za prvé cesta nahoru, za druhé fáze vrcholu a za třetí politické odcházení. Za novinářsky i psychologicky zajímavé považuji první a třetí fázi. Doporučuji také lidem, aby hodnotili politika i podle toho, kdo se pohybuje v jeho bezprostředním okolí. Podle poradců a nejbližších spolupracovníků se nejlépe pozná, s kým máte co do činění.

Pavel Sršeň, publicista

Foto Mona Martinů

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 6. března.