Andrea Hanáčková, publicistka

Vojtěška a Sklodowski

Jiří Voskovec říkával o klaunech, že jsou „esencí lidství“. Našla jsem si tuhle část jeho rozhovorů s Michalem Schonbergem poté, co dozněl rozhlasový dokument Radima Nejedlého V sobotu přijde klaun. Mikrofon tentokrát brněnský dokumentarista nastavil do situací, v nichž se ocitají dva zdravotní klauni Patrik Klíč a Petra Bučková – jejich klaunská jména dala název tomuto textu. Hudebník a herečka hrají své klauniády dětem v nemocnicích a pravidelně také na geriatrii. Právě o jemných chvílích se starými lidmi dokument vypráví.
Je to zvláštní. Klauni, kteří pro výkon své dobrovolné práce musí absolvovat speciální výcvik a jsou vázáni jasnými pravidly, mluví o lidech výhradně jako o klientech. Přesto je z nich cítit velká láska a pokora k chvílím radosti, jež jsou schopni vyvolat a po sobě zanechat. Autor je natáčí ve chvílích, kdy se domlouvají a připravují na vystoupení. Vchází s nimi do pokojů, prostoupených samotou, nemocí a odevzdaností. Zvukem zprostředkuje okamžiky odezvy starých lidí i občasnou apatii, zdánlivou lhostejnost nebo nemohoucnost. Klaunka s klaunem krouží po pokoji jako bubliny v manéži, jen zlehka dosedají svými písničkami, bláznivými nápady, slovními hříčkami a vzájemným špičkováním do nálady klientů.
Reportér nastavuje mikrofon na tento zvukový obraz celku pokoje, ale zprostředkuje i mikrodetail, zachytí málem dotek ruky. Nechá herce do mikrofonu šeptat, umí diskrétně přiložit mikrofon k rozhovoru ležícího pacienta a tiše mluvícího klauna. Prolnutím diegetické hudby – hry na malou kytaru s osobní výpovědí klaunů dosahuje pocitu blízkosti. Radim Nejedlý má velký dar a zároveň reportérskou zkušenost nechat působit situace tak, jak jsou, nevstupovat do nich otázkami, popsat jen to nejnutnější, co nelze zprostředkovat zvukem (třeba oblečení klaunů).
Krásným okamžikem pořadu je empaticky zvládnutá situace, kdy se z běžného dialogu mezi klaunem Patrikem a starou paní stane slovní hra na téma, kde jsou na Brněnsku a na Blanensku nejkrásnější ženy. Výsledkem klaunerie je hřejivé „logické“ poznání, že nejkrásnější jsou tam, odkud pochází právě klientka, stará paní Kamilka.
Petra Bučková v jediném krátkém vstupu mluví o smyslu této práce a naplňuje tak mimo jiné i dramaturgické zadání cyklu Dobrá vůle, v jehož rámci byl dokument na Dvojce odvysílán (dramaturgie Lenka Svobodová). Klaunka s šestiletou praxí návštěv u nemocných dětí a osamělých starých lidí mluví o riziku vyhoření z přílišného sebeodevzdání. Pak však jednoduchými slovy opakuje starou pravdu o tom, že obohacující je nejen dávat, ale i přijímat od ostatních – a to i od těch, kteří už všechno někomu dali a zdánlivě jim nezbylo nic než ta postel a pyžamo.
Ještě dlouho po odeznění dokumentu tak můžeme přemýšlet, co je to za svět, v němž za starými lidmi na konci života přichází do pokojů místo jejich dětí klauni. A taky, že jednou z možností, jak zvládnout přítomný „čas bezmoci“, je láska.