Příběh lásky z luciferské doby

I když k úspěchu Želar, souboru osmi povídek, zajisté přispěla i mystifikace, s níž se jejich autorka vydávala za pozdní debutantku Květu Legátovou, kvalita této mistrně komponované prózy je nepochybná. Právem za ni Věra Hofmannová získala v roce 2002 Státní cenou za literaturu. Leč nejen sláva knížky přiměla dramaturgyni Městských divadel pražských, Věru Maškovou (stejně jako před ní autory stejnojmenného filmu), aby své dramatizaci následné autorčiny prózy, Jozovy Hanule, dala titul Želary: příběh lékařky Elišky, která se za protektorátu účastní odboje a pod falešným jménem se před gestapem ukryje právě v Želarech, na povídky o této fiktivní kopaničářské vesnici ústrojně navazuje a v podobě baladicky laděné novely ho uzavírá.

Mašková soustředila do sevřeného dramatického tvaru všechny významné momenty Eliščina příběhu. Její proměnu ze slečny doktorky, „zakleté“ do ratia a civilizace, v láskyplnou ženu otevřenou živočišnějším i duchovnějším dimenzím lidské existence pak motivovala dokonce hlouběji než Legátová sama. Dramaturgyně k tomu použila postavy a motivy z dalších povídek „želarského“ cyklu. Konfrontací vesnické pospolitostí s „koženými kabáty“ obou totalitních režimů, jimž byla naše země vydána napospas, se jí navíc podařilo povýšit lékařčin příběh v podobenství poukazující na nebezpečí manipulativního, „luciferského“ racionalismu  pro celou lidskou společnost.
O účinné vyznění dramatizace na scéně Divadla Rokoko se zasloužili i další tvůrci. Režisér Pavel Khek dokonale skloubil činoherní scény s tanečními a pěveckými vstupy, jimiž se inscenace blíží muzikálu. Scénická hudba Davida Hlaváče stejně jako choreografie Lucii Kašiarové a Petra Nůska vycházejí z kopaničářského a slováckého folklóru a přispívají jak k evokaci prostředí, v němž se příběh odehrává, tak k jeho sevřenosti a expresivitě. Evellyně Pacolákové v roli lékařky se zvláště daří scény pozvolného sbližování s Jozou, kterého Vasil Fridrich charakterizuje jako nemotorného vesnického siláka, za jehož zdánlivou prostoduchostí se skrývá nečekaně jemná inteligence a něha. Vesnického doktora pojímá Oldřich Vízner jako měkkého čechovovského skeptika, zatímco Jaromír Nosek svého Faráře vytváří coby rigidní doktorův protipól, postavu jako vystřiženou z nějakého Bernanosova románu. Zaujme i ráznost a temperament, jímž svou bylinářku Lucku obdarovává Jitka Smutná.
Zdařilá dramatizace by si zasloužila, aby si jí povšimla i další divadla. Má totiž kvality srovnatelné s českou klasickou dramatikou. 

Bronislav Pražan, publicista 

Foto Alena Hrbková