Konec světa bude drama

Dnes a pozítří – tak se jmenuje nová kniha Patrika Ouředníka (1957). A mezinárodně ceněný autor v ní znovu dokazuje, jak nesmírně svobodným prostorem je pro něj literatura. Novinka s podtitulem „Rozhovory pěti přeživších“ je totiž divadelní hra. V takovém žánru se spisovatel dosud nepohyboval. Ale jako by se stalo.

© Festival spisovatelů Praha / Petr Machan

Ouředník napsal drama o čtyřech obrazech plus epilogu, čili v pěti částech. Pět je taky hlavních postav. Hlavní jsou všechny, protože místnost, kde posedávají, polehávají a vykonávají různé další zbytečné aktivity, jim žádnou hierarchizaci nedovoluje. O co mezi těmi pěti jde? O nic menšího než o apokalypsu, která přišla před pár dny; najednou „svět se vypařil“ a „lidi zmizeli“. Jenže tomu, co je venku, se autor věnuje pramálo, raději nechává vše, včetně přístupové, potažmo únikové cesty, tonout v mlze a pozvolna se propadat. Zbývá tedy jediné: strohý interiér indiferentního stavení a různé řeči „pěti přeživších“, které jej naplňují a dávají mu jakýsi smysl. Anebo nedávají?
Patrik Ouředník je v literatuře pobaveným skeptikem, předvedl to v Europeanách i Příhodné chvíli, 1855; jeho apriorní nedůvěra k ideologiím všeho druhu jej ostatně vyvedla v polovině osmdesátých let z Československa do Francie, kde žije dodnes. Své postavy tedy nechává v novince jak svobodně „plácat“, pronášet nezávazné „frky“, tak rozjímat nad situací, v níž se hrdinové ocitli, nad tím, co bylo, co je a co by mohlo být. Vyhlídky všemi směry jsou ale poněkud nejasné, rozostřené, vlastně absurdní. Ne náhodou připomene Dnes a pozítří Beckettovo Čekání na Godota (které mimochodem Ouředník převedl do češtiny). Jen s tím rozdílem, že Ouředníkův Godot přišel, a to nejspíš v postavě „doktora Pánka“, který, jak napovídá úvodní charakteristika postav, je „mimo věk“. Jeho repliky mají v nastalém pentalogu jistou mefistofelskou zlověstnost; je jasné, že Pánek ví víc, než říká. I když...

I když ono je vlastně jedno, jestli je Godot na scéně skutečně, nebo jenom jako nedosažitelný úběžník. Ouředník totiž relativizuje v řečech svých hrdinů všechno, včetně počátku a konce, obrazů a předobrazů, starého a nového, včetně dějového příběhu, včetně minulosti, přítomnosti, budoucnosti, včetně cíle a smyslu. Každá replika tu paroduje do jisté míry sebe samu. A protože hrdinové sestávají jenom z replik, působí (možná s výjimkou dra. Pánka) jako karikatury. „Mluvím, tudíž jsem.“ – „Samý slova, a nic z toho.“ – „Nic před životem, nic po smrti.“ A k tomu se místnost, kde postavy přežívají, den ode dne zmenšuje (mimochodem takový motiv použil Vian v Pěně dní; i jeho díla překládal Ouředník do češtiny), a čas stojí pět minut před dvanáctou. A aby toho existenciálního absurdna nebylo málo, jsou čtyři z hrdinů typizovaní Češi; doplňuje je sympaticky popletený malíř z italského Abruzza.
Hra tedy spěje k jakémusi konci, a tím je symbolicky Silvestr, zavření jedněch a otevření druhých dveří. Ouředníkovo drama se hlásí spíš k tomu druhému, vykazuje všechny rysy otevřenosti. Autor nabízí možnosti – a je na čtenáři, aby si vybral, aby si složil svůj vlastní konec světa, prožil literárně svoji osobní apokalypsu, vystavěl si z řeči vlastní představu „dnes a pozítří“.
Je to text napsaný ryze v Ouředníkově duchu, velmi osobitě, nezaměnitelně. Kdyby autor vzal ten pojem na milost, dalo by se v souvislosti s Dnes a pozítří hovořit o dramatu postmoderní ražby, o textu, který pracuje dovedně s jinými texty, sám se sebou i s potenciálním čtenářem, respektive divákem. Bude zajímavé sledovat, jak si tohle drama – vydané v brněnských Větrných mlýnech – povede na divadle.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik