Jménem
britské královny
Příběh, který vám chci převyprávět, připomíná hollywoodský
velkofilm: dva Britové, vlastně kluci, co ke svému věku ještě
nedávno přidávali koncovku -teen, dva čeští štábní kapitáni a
krásná dívka bojující koncem druhé světové války o budovu
rozhlasu na Fochově (dnešní Vinohradské) třídě v Praze.
Vlastenectví v nejlepším slova smyslu, odvaha a hrdinství –
jak působivé by to asi bylo na stříbrném plátně? Američané by
takovou story dokázali prodat!
Nikterak nemám v úmyslu ironizovat hollywoodskou filmovou
tvorbu a výše zmíněný příběh už vůbec ne, zvlášť proto, že je
děsivě reálný. Kdo na Dvojce Českého rozhlasu slyšel pořad
Stanislava Motla Britové u rozhlasu z cyklu Stopy, fakta,
tajemství, mi dá zapravdu. A nejen pro ně informace navíc:
rozšířená verze tohoto skoro až neuvěřitelného příběhu vyjde v
třetím díle knihy Cesty za oponu Času, již tvoří výběr
nejúspěšnějších rozhlasových reportáží Stanislava Motla.
Sluší se tu dobu připomínat, i když pro nejmladší generaci je
stejně vzdálená jako třicetiletá válka: ano, v květnu
pětačtyřicátého se v Československu bojovalo, ano, hodně drsné
to bylo u rozhlasu v Praze. Mnozí tady padli. Známe to z
dějepisu... Domy v okolních ulicích zdobí pamětní desky, kdysi
u nich stávali pionýři (ovšem odkazovat na to je dnes
společensky nevhodné), teď po těch připomínkách na vyhaslé
životy skoro neštěknou psi, jejichž exkrementy jsou mimochodem
vinohradské ulice hojně posety. Takový je prostě život.
Kdo tu bojoval
Jenže u rozhlasu v pětačtyřicátém tekla krev, svištěly tam
kulky a nebyl to žádný filmový trik, necvakala tam klapka,
která by krájela záběry, chyběl režisér křičící Stop! Své
životy tu dávali všanc ti se jmény i ti pro nás dodnes
bezejmenní, ti, co měli pověstné rudé knížky, i ti, kteří
ideje komunismu bytostně nenáviděli. U rozhlasu každopádně
bojovala elita národa. Co to ale bylo za lidi? Tuhle poměrně
banální otázku si Stanislav Motl položil už před několika
lety. On si totiž otázky, které se mnohdy lidé stydí nahlas
vyslovit, protože by si připadali směšně či nevzdělaně
(všichni přece víme, kdo tehdy rozhlas hájil!), klade rád. A
dostává překvapivé odpovědi. „Víme, že tu byli Češi, Slováci,
a dokonce příslušníci několika dalších národů, ale kdo to byl,
co v civilu dělali, kolik jim bylo let, to se moc neřeší,"
říká Stanislav Motl. „Pročítal jsem sborník, který kdysi vydal
Svaz protifašistických bojovníků, a defilovala přede mnou
jména úplně neznámých lidí i jejich vzpomínky. A najednou jsem
narazil na informaci, že před rozhlasem mimo jiné bojovali
otec a syn Kopečtí, otec architekt a štábní kapitán, a spolu s
nimi dva Britové. Pochopitelně že mě ta informace zaujala, ale
protože ke všem takovým zprávám nejprve přistupuju skepticky,
připustil jsem i možnost, že se jedná o omyl.“ Nicméně rozjelo
se obvyklé pátrání. „Adresu pana Kopeckého jsem získal ze dvou
zdrojů, mimo jiné z kartotéky příslušníků druhého odboje.“
Rodina byla sice překvapena, že se po tolika letech ještě
někdo zajímá o jejich mrtvého dědečka, nicméně se schůzkou
souhlasila. Stanislav Motl získal svazek více či méně
čitelných papírů a pár fotografií. Někdo by řekl stará
lejstra, ale pro něj představovala poklad.„Pátral jsem dál a
podařilo se mi najít několik dalších svědků dávných událostí.
Tou největší bombou, kterou jsem nalezl, byla kapitulační
listina. Podepsali ji štábní kapitáni Kopecký a Záruba a
pánové Thomas Vokes a William Greig za českou stranu a
nečitelný podpis za stranu německou. Takže Britové u rozhlasu
vážně bojovali! V takových okamžicích mám neuvěřitelnou
radost, je to úžasný pocit, když se něco podobného povede,“
říká Stanislav Motl trochu zvýšeným hlasem, což jeho radost
vystihuje víc než cokoli jiného.
Kde
se tady vzali?
Díky písemným vzpomínkám štábního kapitána Kopeckého a dalších
dvou pamětníků začal zvláštní příběh dvou Britů u rozhlasu
dostávat zřetelnější obrysy. Odhadem jim bylo kolem dvaceti a
rozhodli se, že odzbrojí posádku sto dvaceti esesmanů, jak se
říká po zuby ozbrojených a zakopaných v základní škole Na
Smetance. Kdo to v Praze trochu zná, ví, že je to ideální
poloha, jak přes dokonale rovnou Balbínovu ulici, která ústí
do ulice Vinohradské, perfektně kontrolovat přístup k
rozhlasu. „Na takovouhle s prominutím šílenost mohli přijít
jen takhle mladí kluci. Ale sakra odvážní kluci. Frajeři! Ale
možná jim to přišlo jako vtip, jako zábava, mohli mít za sebou
mnohem drsnější zkušenosti, třeba Ardeny, kdo ví,“ uvažuje
Stanislav Motl. Jak se Thomas s Williamen octli v
protektorátu, je trochu záhada. „Vím jen, že utekli ze
zajateckého tábora kdesi v Německu, ale odkud přesně, to se mi
zatím nepodařilo vypátrat. Nevím ani, u jaké zbraně sloužili,
jestli byli pozemáci nebo letci. Každopádně se dostali až do
vesnice Slatina u Kralup nad Vltavou, schovávali se tam v
lese,“ dodává Stanislav Motl. Jenže schovávejte se v českém
lese! Pamětníci-partyzáni ještě po letech s hrůzou vzpomínali,
jak tudy každou chvíli rázovala babka sbírající chroští, jiní
hledali houby, líčili na lesní zvěř – přestože i za to mohli
být popraveni. A tady někde, uprostřed „neprostupných hvozdů“
středočeské kotliny, potkali Britové slečnu Mužíkovou.
Krásná Miki
Jmenovala se Miloslava, Míla, ale všichni jí říkali Miki.
Studentka, prý moc hezká, ale trochu nekonvenční. Na falešné
dokumenty, ne zcela jasno jakým způsobem, se jí podařilo oba
britské hochy propašovat do Prahy. A ubytovala je v bytě svých
rodičů v dnešní Navrátilově ulici nedaleko Karlova náměstí.
Schovávala je tam možná dokonce i tři měsíce. I tehdy měli
sousedé a zdi uši a podobné nápady se trestaly jediným
způsobem. To je potřeba zdůraznit, některé věci dnešním mladým
při vší úctě k nim nedocházejí. „Dům, ve kterém Miki tehdy
bydlela, jsem opět našel díky dvěma zdrojům. Jednak pomocí
zápisků pana architekta Kopeckého a potom díky centrálnímu
registru obyvatelstva."
Praha povstala a všichni tři, vlastně čtyři, protože do
příběhu výrazně zasáhl i Mílin bratranec Karel Bušek, se 7.
května ocitli u rozhlasu, konkrétně v Balbínově ulici, před
sebou esesmany zabarikádované Na Smetance. Ti stříleli při
každém pohybu, bylo nemožné se k nim jakkoli přiblížit, natož
je nějakým způsobem vyřadit ze hry. S nápadem odzbrojit
esesáky přišel podle vzpomínek pana Kopeckého jeden z Britů,
Thomas. Pak se začal odehrávat neuvěřitelný příběh.
Jménem
královny!
William a Thomas v dokonale padnoucí britské uniformě, již
narychlo pospravovala a vyžehlila neznámá starší žena z
jednoho domu v Balbínově ulici, štábní kapitáni Kopecký a
Záruba, kteří vedli boje o rozhlas, se v prudké střelbě všude
kolem, s bílou vlajkou vyjednavačů v ruce, blížili k
esesmanům. Co jim asi běželo v hlavě? Možná jen myšlenka na
vítězství v bláznivé hře o život. „Záruba a Kopecký, kteří
zároveň Britům tlumočili, požádali perfektní němčinou velitele
posádky, aby kapituloval. Britové sami sebe představili jako
příslušníky britského parašutistického oddílu, kteří byli
shozeni jako předvoj spojeneckých armád postupujících na
Prahu. A navíc drze prohlásili, že v případě, že Němci
bezpodmínečnou kapitulaci nepřijmou, budou co chvíli rozdrceni
spojeneckým letectvem. Protože – jak dodali – spojenci už jsou
na hranicích Prahy. Dávají tedy Němcům poslední šanci, jak se
dostat do amerického či britského zajetí.“ Dokonalá, ale skoro
až sebevražedná lest. „Povstalečtí velitelé v té době už
věděli, že předchozího dne, tedy 6. května, zahájila Rudá
armáda pražskou operaci. Do Prahy však měla ještě stovky
kilometrů. Nicméně němečtí vojáci, zejména příslušníci SS, se
Sovětů panicky báli. Byli si vědomi zločinů, které na území
někdejšího Sovětského svazu páchali, zejména při svém zpočátku
vítězném tažení. Pokud Sovětům padl do rukou příslušník SS,
většinou ho čekala okamžitá smrt. A na Smetance byli výhradně
jen esesáci. Zřejmě byli rádi, že se dostanou do amerického či
britského zajetí, kde jim bezprostřední smrt nehrozila,“
vysvětluje Stanislav Motl. Jak to, že velitel jednotky Na
Smetance neměl spojení se štábem, který by slova vyjednavačů
potvrdil? Záhada. Každopádně kapitulační listinu podepsal.
Poslušně odevzdal zbraně a zamířil se svou posádkou na Beroun.
Desátého května se prý v Navrátilově ulici, v bytě Miki
Mužíkové, pořádně oslavovalo a Britové byli u toho. Pak se po
nich slehla zem.
Žijí ještě?
„Víte, mám v souvislosti s tímhle příběhem trochu trauma.
Přibližně před dvanácti lety jsem o Britech besedoval ve škole
Na Smetance a najednou za mnou přijde kluk a povídá – babička
se s nimi znala, ona má dokonce na Thomase Vokese adresu. Tu
adresu mi přinesl, já na ni napsal, ale dopis se vrátil jako
nedoručitelný. A já už dále nepátral, nebyl jsem tenkrát tak
důsledný, měl jsem spoustu další práce. Ale teď, když jsem
pořad pro rozhlas připravoval, jsem pocítil něco jako výčitky
svědomí, že jsem se do toho nepustil. Co když ještě oba žijí,
počítám, že by jim mohlo být tak přes osmdesát, třeba žije i
Miki, která údajně po osmačtyřicátém emigrovala do Austrálie.
Vždyť ti kluci zachránili tolik životů! Přinejmenším by si
zasloužili čestné občanství Prahy. Zasloužili by si ho
samozřejmě i oba Češi, ale štábní kapitán Záruba u rozhlasu
padl a architekt Kopecký už dávno zemřel. Proto jsem se s
pomocí britské kolegyně a zároveň dobré kamarádky pustil znovu
do pátrání. O pomoc jsem požádal i britské velvyslanectví,“
dodává Stanislav Motl.
Život skrývá mnohá překvapení. To ovšem autor cyklu Stopy,
fakta, tajemství ví lépe než kdo jiný. Třeba bude mít i tento
příběh další pokračování...
Šárka Vieweghová
Foto Tomáš Vodňanský a archiv
