Rudolf Křesťan, fejetonista

O jednom tajemném oděvu

Mluví se o něm, jako bychom všichni věděli, jak vypadá. Přitom jsem v žádné encyklopedii nenašel sebemenší informaci o jeho podobě. Dokonce ani v příručkách o módě.
Mám na mysli z ostudy kabát.
Domnívám se, že ani i v krejčovském salonu by člověk nepochodil, kdyby se tam dostavil s přáním, aby mu ho ušili. Nikdo neví, jaký má mít střih. Taková zakázka by byla pro krejčovského mistra svízelná. Ale ve skutečnosti tam s podobnou objednávkou nikdo nepřichází, neboť není o co stát.
Zájem je o pravý opak: člověk se chce toho svého obvykle co nejrychleji zbavit.
Ale jak? Přijímají ho v bazaru?
Jeho neblahá pověst ho nejspíš vyčleňuje i z možnosti skončit v dobročinné sbírce pro charitu. Žádným dobrem není. Možná právě proto bývá tak obtížné dát mu vale. Ulpívá. Dokonce i tehdy, je-li dotyčný na plovárně jenom v plavkách – i tak mu zůstává.
Je neviditelný, ale přítomný.
Vylíčil-li H. Ch. Andersen specifiku pomyslných císařových nových šatů, jistě by dokázal popsat i tento kabát. Škoda, že tak neučinil. Ani v autorově muzeu v dánském Odense jsem nenašel zmínku, že by se tímto tématem zabýval. Přitom určitě i v jeho časech býval takový svrchník frekventovaný. Ostuda je totiž čímsi odvěkým a nikomu se nevyhýbá.
Nositelství tohoto kabátu obvykle přisuzujeme druhým (sousedům, nadřízeným, sportovcům, politikům, umělcům, známým, příbuzným), u sebe ho vnímáme jen zřídka. Někdo ho dokonce nosí, aniž by si toho byl vědom.
Není proslulý z módních přehlídek, natož abychom věděli, zda má odlišnou podobu v kolekcích pro jaro, léto, podzim a zimu. Liší se jeho fazona pro muže a pro ženy? A co pro děti? Když jsem jako kluk coby brankář žákovského fotbalového družstva Dynamo Karlovy Vary pustil v jednom utkání tři laciné góly, hned jsem v něm vězel až po uši. Do branky mě pak už nepostavili.
Škoda že se historické prameny nezmiňují o jeho vzhledu, případně o jeho vzniku. Na rozdíl třeba od haveloku, o němž je známo, že byl pojmenován po britském generálovi Henry Havelockovi. Kabát hubertus po patronu myslivosti. A montgomerák po maršálu Montgomerym.
Jak vypadá z ostudy kabát, si může každý představovat po svém a dát průchod fantazii. Je dlouhý, nebo je to jenom hacafráček?
Řekl bych, že jeden rukáv má delší než druhý. Část knoflíků utržených, zbytek jen tak visí na niti na čestné slovo. Límec za krkem je ušoupaný. Moli taky už udělali své. Podšívka je prodřená a místy odchlíplá. Poutko absentuje a šatnářky se zlobí.
Dokonce i záplaty jsou už záplatované.
Povrch kabátu je posetý rozličně tónovanými skvrnami, které čistírna odmítá odstranit. A když už se ustrne, tak je nutno podepsat revers, že zákazník před drastickou chemickou očistou akceptuje případné poškození látky. Kapsy jsou děravé a stávají se pastí pro mizení klíčů.
Možná si ho představujete jinak než já. Proč ne. Mohou mít rozličnou podobu už proto, že jejich specifika je dána různými souvislostmi. Roli hraje určitě i území výskytu. Ve městě může být takový z ostudy kabát ještě tuplem zostuzen tím, že ho blátem potřísní projíždějící auto. A na horách do něj zase studivě fučí dírou v podpaží.
Užívání tohoto obrazného termínu se stalo hovorovou i mediální frází. Nic na tom nemění fakt, že dotyčný kabát nikdo ve skutečnosti nespatřil. Zůstává jen v našich představách. Za stejně zvláštní pokládám skutečnost, že některým lidem – zvláště ve veřejném životě – nošení tohoto kabátu přestává vadit a klidně si v něm vykračují. Jestliže bývalo touhou se ho zbavit, zdá se, že někomu je jeho nošení fuk.
Jako by se začala naplňovat slova švýcarského psychologa, který prohlásil, že v moderní době ostuda postupně zevšedňuje a zlevńuje. A upřesnil (jak už to Švýcaři umějí), že ta běžná trvá den a ta velká jenom tři.