|
|
 Vyznání
kavárenského povaleče
V Národním muzeu, které teď sídlí i v budově bývalého
Federálního shromáždění, pořádají cestovatelské večírky, a tak
pozvali i mě, abych vyprávěl o Chile a vzpomínal na
dokumentaristu Pavla Kouteckého, s nímž jsme natáčeli Chilské
deníky. Pro mě to byl zážitek o to podivnější, že jsem v té
budově nikdy nebyl a znám ji hlavně právě z Pavlova filmu
Zánik Československa v parlamentu, který tu na chodbách, v
kancelářích a zasedací síni natočil v době rozpadu bývalé
republiky. Dodnes tu mají v řečnickém pultu zachovaný zasedací
pořádek z dob posledních schůzí, i když teď už tu namísto
poslanců sedávají milovníci cestování. Ta nehezká budova je
tak o něco málo útulnější.
Na celém večírku se podílela i cestovní kancelář, jejíž
majitel ve druhé půlce pořadu převzal roli moderátora. Jak se
tak ptal a já odpovídal, vyšlo najevo, že jsme zcela odlišné
typy cestovatelů. On rád vyráží na hory či do pralesa a já na
sebe prozradil, že sice cestuji často, ale jsem spíš typem
kavárenského povaleče. Zní to divně, viďte, ale snad se to dá
vysvětlit.
Začalo to už při mé první cestě na Západ v říjnu roku 1989,
kdy jsem se vydal do Paříže. Světaznalý kamarád Jaroslav Šonka
mi tehdy řekl: „Nemysli si, že můžeš stihnout obejít všechny
památky a muzea, to se nedá zvládnout. Jestli chceš poznat
Paříž, sedni si do kavárny, objednej si croissant a café au
lait a pozoruj, co se kolem děje. Když se budeš dobře dívat,
dozvíš se o Paříži víc než z památek.“ A tak jsem to udělal.
Při tomhle způsobu poznávání světa se ostatně dá zajít třeba
do Centre Pompidou, vždyť i tam mají kavárnu, a stejně tak
absolvovat spoustu dalších zajímavých atrakcí, ovšem právě
kavárna se pro mě stala místem, které při žádné příležitosti v
cizině nevynechám.
Jsou jich ve světě tisíce a málokterá je stejná. Většina
kaváren mívá i rozdílnou atmosféru podle toho, ve které části
dne nebo i roční době ji navštívíte. V kavárnách se také
zpomaluje čas, můžete se pěkně soustředit na podněty, které
vám v chůzi či při jízdě snadno unikají. A kavárna není
divadlo, takže domorodci tam nic nepředstírají a bývají
takoví, jací opravdu jsou.
Vzpomínám na sedmdesátiletou babičku v jedné vesnické kavárně
v kraji Alentejo, která uprostřed místnosti dvacet minut
hlasitě rozebírala fotbalové utkání Porto – Real Madrid.
Mluvila, mluvila, asi pět hostů distingovaně mlčelo, ona
domluvila, dala si kafíčko a šla domů.
A kavárenský povaleč z toho měl zážitek na celý život. Bylo to
zábavnější a snad i poučnější než Památník objevitelů v
Lisabonu.
Chápu, že pro někoho je turistika adrenalinovým sportem.
Zdolává přírodu pěšky, na kole, na koni či v terénních vozech,
hledá v zapadlých koutech světa neprobádané civilizace,
fotografuje se s domorodci všech ras a pohlaví a třeba i
pomáhá chránit, co nelítostný turistický průmysl devastuje.
Klobouk dolů před ním i před jeho odvahou.
Být kavárenským povalečem na cestách neznamená, že by byl
člověk líný, jen zkrátka pozoruje a poznává trochu jiné věci.
Oba druhy cestovatelů mohou, jak jsme si v parlamentním muzeu
ukázali, existovat vedle sebe. Neruší se, spíše se doplňují.
Jejich společným nepřítelem je nuda a povrchnost. A s nimi se
pak každý potýká, jak může...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
