|
|
 Olga
Sommerová,
filmová dokumentaristka, spisovatelka
Co vás na životě Věry Čáslavské zaujalo nejvíc?
Věra mě zaujala celá. Je to fenomén, uragán, samurajka. Srší
nápady, které většinou dotáhne do cíle. Před její vůlí je
třeba se mít na pozoru, jak napsal kdysi jeden sportovní
novinář. Ale zlomila ji nespravedlnost – jednou politická,
podruhé justiční. Drama jejího života spočívá v extrémních
vzletech a pádech. Na vrchol vždycky vyletěla vlastní silou,
dolů ji srazila ostudná moc. Gymnastka, která dala vědět
celému světu, že kdesi v Evropě existuje malá země, kde
vyrostla nejlepší sportovkyně světa roku 1968, byla záhy po
svém triumfálním olympijském vítězství vyloučena ze všech
sportovních organizací v Československu. Dovedeme si
představit větší absurditu? Je to další důkaz, jak Češi
odnepaměti zacházeli se svými hrdiny.
Tehdy jsme ale byli okupovaná země.
Já vím, že se můžeme odvolat na brutální východní mocnost, ale
to mě moc neuspokojuje, protože dalším důkazem, že je cosi
shnilého ve státě českém, byl proces s Věřiným synem Martinem,
kde spravedlnost dostala na frak. A to se odehrálo
v demokratickém státě, v němž má být soudní moc nezávislá!
Není nezávislá, jak víme, je zkorumpovaná politiky a mafiány.
A to dodnes.
Co dalo nejvíc zabrat při práci na dokumentu, který obsáhl
přes čtyři desetiletí?
Obsáhl víc, přes šedesát let, Věra totiž začala svou kariéru
ve třech letech v baletní škole. Už tehdy byla výjimečná,
protože sudičky jí daly do vínku gumové tělo, dětský
exhibicionismus a nadbytek energie. A co mi dalo zabrat? Uhnat
Věru k natáčení, protože se pořád někde angažovala.
Nahrazovala si těch šestnáct ztracených let, které strávila
mimo společnost poté, co se zhroutila po zmanipulovaném
procesu se synem Martinem.
A když se to nakonec podařilo...
...denně jsme si volaly, scházely jsme se, mluvily o osobních
věcech, které se do filmu nedostaly, ale taky jsme pořád
vymýšlely, co natočíme. Někdy jsem si s ní jako režisérka
připadala jako její asistentka. Nabízela skvělé
dokumentaristické nápady a byla ochotná jít do bláznivých
situací. Když byl ale její nápad blbej, začala jsem se smát a
ona se mnou. Dramaturgicky mi pomohlo, že jsem film pojala
jako životopisný, takže jsem prošla postupně celým Věřiným
dramatickým životem.
Věra 68 je drama, vzpomenete si ale i na „veselou příhodu
z natáčení“?
Při prvním natáčení v Černošicích jsem Věru poslala procházkou
po zasněžené pláni, ale nevěděly jsme, že je tam hluboký sníh.
Ona se v něm začala bořit, vypadalo to, jako když jde na
Silvestra opilá z hospody, a já se musela smát a smála jsem se
tak, že jsem na ni vůbec nemohla zavolat, aby šla zpátky.
Takže pořád ve sněhu šla a šla, protože neslyšela žádné
„stop“. Dodnes mi to vyčítá.
Po mnoha letech práce pro televizi jde váš film zas do kin, na
rozdíl od starší tvorby jste ale točila na video. Jste s touto
technologií spokojena?
Pro kina jsem točila dvanáct let patnáctiminutové dokumenty na
pětatřicítku. Když se po revoluci začalo točit na video,
ulevilo se mi, protože odpadl stres z nedostatku materiálu.
Obraz holt nebyl tak krásný jako na filmovou surovinu, ale mně
to nevadilo, protože jsem byla vděčná za to, že můžu točit
autentické situace. Jsem zvyklá na kázeň a přípravu, takže mi
nehrozí bezhlavé natáčení všeho, co se šustne.
Od krátkých a středometrážních snímků jste po roce 1989 přešla
k rozsáhlejším projektům. I když ani kratší formáty zcela
neopouštíte. Jak to máte raději?
Já byla zvyklá vyjádřit se na patnácti minutách. Když jsme se
poučili z ciziny a začali točit hodinové filmy, zjistila jsem,
že je to eldorádo pro vyjádření rozsáhlejších témat a hlubších
myšlenek. Musela jsem začít myslet v jiných dramaturgických
dimenzích. Je to inspirativnější a velkorysejší prostor pro
vyjádření dokumentaristického názoru.
Ptám se na to proto, že divák je netrpělivý, doba přeje spíš
klipům a „klipovému“ myšlení. Možná by se autoři měli víc
vracet k rozsahu pořadů typu Gen nebo Jak se žije. Nejen v
publicistice, ale i v dokumentu.
My tady v Česku jsme ještě velmi ukáznění. Když se díváte na
zahraniční dokumenty, tam často nevědí, čím by ještě natáhli
filmový čas a vyprávění bývá někdy nudné a jednotvárné.
Myslím, že tradice krátkého dokumentu u nás zanechala stopy,
naši dokumentaristé neexhibují na úkor diváka. Jsem toho
názoru, že méně je více. A to jsem kázala i studentům, kteří
se zaboha nechtěli zbavit některých milovaných scén. Je třeba
vědět, že autor musí často zabít svého miláčka pro dobro
celku. Já jsem ze svých filmů vyhazovala nejlepší scény,
protože je organismus díla nechtěl přijmout.
Čemu dáváte přednost – tématům složeným z mozaiky příběhů,
nebo jedinečným osobnostem a osudům?
Vyjádřit se ke společenskému fenoménu je obtížnější
dramaturgická práce než popsat jednu osobnost či jeden život.
Pro mě je v každém filmu důležité, abych udržela dramatickou
stavbu, abychom se divák ani já nenudili. Aby moje vyprávění
bylo dramatické. I když ctím a zachovávám fakta, vždycky musím
vyjádřit svůj osobní názor. V dokumentárním filmu to jinak
nejde. To, že dokument má být objektivní, je rozšířený omyl.
Dokumentarista pracuje jako esejista, pohrává si s fakty a
vydává svůj vlastní úsudek o tématu.
Z vaší tvorby i veřejně sdělovaných názorů lze vysledovat
několik výrazných osobních preferencí, lásek i společenských
postojů. Třeba osobnost Boženy Němcové, totalita či ženská
otázka. Která témata a které filmy jsou pro vás lidsky i
umělecky zvlášť důležité?
Krásné osobnosti žen jsou pro mě věčnou inspirací. Božena
Němcová jako hrdinka a vzor českých žen stojí za celým mým
postojem k úloze žen ve společnosti, v rodině i v osobním
životě. Jak ženy nakládají s darem, který jim byl boží vůlí
poskytnut, jestli ho rozvíjejí a obdarovávají tím nejen druhé,
ale i sebe. Posledních deset let ale pracuju na filmech
věnovaných oběma totalitám dvacátého století, které tak krutě
postihly i Československo. Jejich symboly, psychopati Hitler a
Stalin, mě chodili strašit do snů. Byla jsem vděčná, že jsem
mohla při natáčení filmu Sedm světel poznat židovské ženy,
které prošly Osvětimí nebo se jako odbojářky postavily
nacismu. V cyklu Ztracená duše národa jsem se setkala s
politickými vězni padesátých let, kteří pro mě byli velkým
životním zážitkem. Ve filmu Moje 20. století jsem na
individuálních osudech tří umělkyň, Adrieny Šimotové, Soni
Červené a Lenky Reinerové, vyjádřila zločinnost a absurditu
nacismu a komunismu. Vášnivé odmítání jakékoliv totality, a to
i v osobním životě nebo v demokratickém režimu, se stalo mým
životním tématem.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Tomáš Tesař, archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 29. 5. |
