|
|
Chcete slyšet nebeskou hudbu?
Dirigent, pedagog, hudební publicista a milovník Monteverdiho
a Monty Pythonů Robert Hollingworth obohatí červnový
Mezinárodní hudební festival třinácti měst Concentus Moraviae
hned na dva způsoby. Jednak přiveze na Moravu špičkový britský
vokální ansámbl I Fagiolini, který už v roce 1986 založil na
Oxfordu a s nímž dosud natočil patnáct CD a dvě DVD nahrávky.
A pak také nabídne své zkušenosti na workshopu, který
vyvrcholí uvedením unikátní Striggiovy mše pro čtyřicet hlasů
– opět za přispění svého vokálního souboru čerstvě oceněného
Gramophone Awards v kategorii Stará hudba.
Když se řekne I Fagiolini, publiku se stále vybaví hlavně
Claudio Monteverdi. Je to spojení stále aktuální? A nesvazuje
vás?
Stále je to ten skladatel, který mě i celý náš soubor nejvíc
přitahuje. Monteverdiho hudba je emocionálně o hodně mocnější
než hudba jeho současníků, řekl bych, že Monteverdi své kolegy
o hlavu převyšuje. Stále znovu se k jeho hudbě vracím, vždycky
v ní najdu něco nového, na čem můžu pracovat a co si
vychutnám. Ale neomezuje mě to, věnujeme se přece hudbě tolika
jiných skladatelů a stylů.
V Praze jste se objevili už v roce 2005 na Pražském jaru. Nyní
vás čeká festival Concentus Moraviae. Jaké je vaše povědomí o
hudbě renesančních Čech a Moravy?
Obávám se, že nejsem žádný expert... Dirigoval jsem skladby
Jacoba Regnarta, česko-německého skladatele francouzského
původu, nebo překrásnou mši de Kerleho z posledního roku jeho
života. A před pár lety jsme se sborem BBC Singers hráli
skladby Jacoba Handla, který na sklonku života působil právě v
Čechách a na Moravě.
V tišnovské bazilice Porta Coeli se prý s I Fagiolini pokusíte
vytvořit „hudbu nebeských sfér“. Co si pod tím představit?
Program, který uvedeme v Tišnově, je hudebním dobrodružstvím.
Uvedeme mistrovská díla renesance, která pracují s neobvyklými
strukturálními prostředky, nezvyklými zvukovými paletami,
chromatikou nebo bitonalitou, a přitom se pokusíme vytvořit
onu hudbu nebeských sfér. Ta představa fascinovala spisovatele
a skladatele odjakživa. Už staří Řekové hovořili o
všudypřítomné hudbě vyluzované planetami obíhajícími kolem
Země. My jsme schopnost slyšet tuto nebeskou hudbu ztratili
kvůli hluku každodenního života. Středověk však hudbu
propojoval s astronomií, geometrií a matematikou. Proporce a
čísla, jak je patrné na přirozené povaze akustiky, byly
důkazem Božího stvoření...
Stejně dobrodružný bude možná váš workshop završený provedením
Striggiovy mše pro čtyřicet hlasů. Za její nahrávku jste
nedávno obdržel prestižní Gramophone Awards. Nemáte strach, že
skladba bude pro frekventanty vaší dílny přílišným oříškem?
To snad ne! Byl jsem informován, že pěvecké party mají zpívat
opravdu vynikající zpěváci. Pravda, ve Striggiově mši je pár
ošidných míst, ale také pasáží, které se dají zvládnout
snadněji. Technická náročnost je zkrátka v té skladbě dobře
rozložená.
Jste specialistou na italskou renesanci, ale prezentace vašich
projektů je často velmi současná – hudebně-divadelní
představení Faust jste inscenoval v amsterodamské loděnici
nebo na opuštěném nádraží. Je to váš způsob, jak předat starou
hudbu novému publiku?
Domnívám se, že většina hudby je komponována pro určitý
kontext. Pokud okolnosti, které tento kontext vytvářejí, už
neexistují, pak musíte použít svou představivost a vymýšlet
paralely, které jsou použitelné pro současnost. Jinak byste
jen stáli a prezentovali noty – ty jsou ale v hudbě jen částí
celkové myšlenky.
Spolupracujete i s filmaři – i v Česku byl uveden hudební film
The Full Monterverdi, kde jste příběhy Monterverdiho madrigalů
nechali prožívat naše současníky. Rýsují se pro vás ve filmu
další zajímavé možnosti?
Ano, ale, hmm... Sehnat tak peníze na jejich realizaci...
Pro BBC, s jehož soubory rovněž spolupracujete, píšete a
uvádíte i rozhlasové pořady. Nač se v nich zaměřujete a s
jakým ohlasem se setkáváte?
Snažím se sdílet své nadšení pro repertoár, který mám rád.
Často je to balancování mezi mluvením o historii a kontextu a
vybíráním úryvků ze skladeb. Spolupracuji také na programu
Discovering Music, ve kterém se skladby nejprve rozebírají a
pak se zase skládají dohromady, aby posluchači mohli
mistrovská díla poznávat do větší hloubky.
Soubor I Fagiolini jste založil už před čtvrstoletím, dnes ho
zná celý svět. Zdá se, že jste dokázal stvořit cosi jako hlas
„fagioliniovského“ typu?
Nemyslím si, že by existovalo něco jako hlas fagioliniovského
typu. Věřím ale tomu, že existuje fagioliniovské naladění
mysli, to ano. Mám rád zpěváky, kteří jsou otevření,
muzikální, s širokými hudebními zájmy a schopnostmi – mnoho
současných členů souboru hraje na slušné úrovni na různé
hudební nástroje. I Fagiolini často provádějí nezvyklé věci,
teď zrovna spolupracujeme s jednou moderní australskou
cirkusovou společností. V takových situacích se musíte mít o
co opřít, být obklopeni pozitivními lidmi, kteří věří, že v
hudbě je možné skoro cokoli.
Milan Šefl
(S přispěním překladatelky Veroniky Prágerové)
Foto Eric Richmond |
