|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Věřitelům vévodí Ivan Trojan
Český rozhlas 3 – Vltava již několik let pracuje na
celoročních cyklech, v nichž se snaží přiblížit kulturu,
historii a tradice jednotlivých zemí či jazykových oblastí –
letos pro nás vltavští dramaturgové připravují Severský rok.
Podobné cykly mají svá pro i proti: celoroční záběr umožňuje
ponor do hloubky témat (například cyklus Zbyňka Černíka Tanec
života a smrti – divadlo Augusta Strindberga) a otevírá
posluchači neznámé autory, zároveň může působit monotematicky
a pokud zrovna nemilujete severskou literaturu, čekáte na
nějaký titul mimo tuto dramaturgickou řadu jako na smilování.
K osvěžujícím titulům Severského roku patřila bezesporu
premiéra Strindbergových Věřitelů. Časem, místem i emocemi
sevřené drama tří (jen zdánlivě) náhodou se seznámených osob
mělo premiéru 12. května, jen dva dny před stým výročím
autorova úmrtí. Jak napsala dramaturgyně Renata Venclová,
Strindberg napsal své drama jako čtvrté vážné varování své
manželce; „po Manželce pana Bengta, Otci a Slečně Julii měli
být Věřitelé dalším příkladem špatných konců, které Siri
čekají, pokud ho opustí“.
Drama dvou mužů a jedné ženy se rozehrává v hotelu, v němž se
setkávají mladý malíř Adolf (Jan Meduna) a stárnoucí učitel
Gustav (Ivan Trojan). Adolf se zde zotavuje z nervového
zhroucení, za nímž lze tušit velmi vypjatý vztah se ženou. V
rafinovaném dialogu obou mužů postupně rozplétáme vztahovou
pavučinu Adolfa a Tekly (Dana Černá); ta opustila svého
nesnesitelného manžela a uprchla s milencem, který ji však
také přestává bavit. Podobně jako její nový přítel i ona se
snaží o uměleckou tvorbu (píše romány), tím spíš má Adolf
pocit, že ho duševně i umělecky vysává a vyčerpává. Cítí ve
skrytu své duše žárlivost a Gustav ji v něm z neznámého důvodu
ještě více rozdmychává. Závěr hry vysvětlí proč: Gustav je
oním odvrhnutým manželem, který chce své ženě chladným a
krutým způsobem splatit bolest, kterou mu způsobila...
Ačkoliv se dramaturgie i režie ujaly ženy (již zmíněná Renata
Venclová a Kateřina Dušková), nenacházíme v inscenačním
výkladu žádné módní feministické tóny – rozhlasová úprava
Strindbergova dramatu nežongluje s významy slov ani neprovádí
režijní kudrlinky: slova a jen slova zde hovoří. Celou
inscenací prostupuje až nepříjemné napětí, které vyvolává
především sevřený herecký výkon Ivana Trojana v roli Gustava.
Jeho mstící se manžel jde tvrdě a bezohledně za svým cílem,
jeho hlas je jednotvárný, ale napjatý, občas vypadává ze své
role naslouchajícího přítele a sugeruje Adolfovi svou vizi
jeho přítelkyně (jak blízko je občas prozrazení své pravé
identity!). Dává nám po celou hru najevo, že se nezastaví před
ničím, ani před tragédií, jen aby mohl „nastavit zrcadlo“ své
ženě. Tu ztvárňuje Dana Černá přesnými hereckými tahy, jimiž
Teklu vede od bezstarostného vrkání přes unavenou
pragmatičnost ve vztahu k Adolfovi až k šokované bezmocnosti v
závěru. To vše v neobyčejně svěžím překladu Františka
Fröhlicha a se sloužící hudbou Petra Kofroně.
Letošní inscenace Věřitelů bude stárnou pomalu. Dobré režijní
a dramaturgické vedení a herecký výkon Ivana Trojana jsou
akvizice, na které se nezapomene. |
