|
|
Po stopách stvořitelů lidské rasy
Před více než třiceti lety se Ridley Scott proslavil mistrně
vystupňovaným hororem Vetřelec, po většinu dění klaustrofobně
sevřeným do nitra kosmické lodi, jejíž posádku ohrožuje
agresivní mimozemský tvor. Nyní se Scott k látce vrátil, avšak
vytvořil prequel, jak se nazývá příběh, který časově předchází
ostatní – odehrává se už koncem tohoto století. Ve filmu
Prometheus, nazvaném podle majestátního vesmírného plavidla,
se pokouší zodpovědět, jakéže pozůstatky olbřímího kosmonauta
to hrdinové Vetřelce vlastně nalezli. Možná si tu děsuplnou
scénu vybavíte – i s bytostí v obrovitém sedadle ukotvenou, z
níž se dochovala jen kostra s podivně rozervaným hrudníkem...
Prometheus opět přivádí na scénu umělého, podezřele se
chovajícího robota, sobecké úmysly těch, kteří výpravu
financovali, i postupně rostoucí ohrožení – a navíc si
vypomáhá mysteriózními prvky, když vše nasvědčuje, že lidem
podobní tvorové, z nichž se tehdy dochovaly jen kostry, zřejmě
na Zemi lidskou rasu založili. Opakující se zobrazení několika
hvězd, jak je v témže rozestavění zachovali v kresbách pravěcí
lidé i starověké civilizace, zavdá podnět pro výpravu. Jenže
pátrání po záhadných Svořitelích se záhy mění v zápolení o
pouhé přežití.
Lze pochopit, co Scott chtěl vyslovit: varuje před jakýmkoli
zbrojením, neboť oni zhoubní vetřelci vznikli nejspíš jako
biologická zbraň, která posléze zahubila i ty, kteří ji
zkonstruovali – a trpělivě pak po celé věky čekala na další
oběti. Ale těžko si pomoci: příběh nejenže prozrazuje jistou
tezovitost, ale nedosahuje ani sugestivity prvního filmu,
protože se uchyluje k prostoduchým klišé akčních
vyvražďovaček. Tudíž ani zploštělé pojetí postav, ani jejich
herecké ztvárnění, jednou nervní (archeoložka Noomi
Rapaceové), jindy naopak znepokojivě netečné (robot Michaela
Fassbendera), ani rozlehlé prostory, ani vypravěčské uchopení
se nevymaňují z linie dobře odvedeného, jinak však konvenčního
řemesla. Vizuálně jistě úchvatný Prometheus se více opájí
přísliby, než že by si hleděl jejich naplnění.
Jan Jaroš, filmový publicista |
