|
Zbygniew
Czendlik, kněz
Proč jste se zrovna vy stal knězem?
Na tuto záležitost se mě lidé ptají snad nejčastěji. Přesto na
ni znovu odpovím, protože ne všichni slyšeli nebo četli mé
odpovědi a já si nemůžu myslet, že jsem již tak „profláklý“,
aby mě znal každý. Moje rozhodnutí přirozeně ovlivnilo
prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, s kým jsem vyrůstal, jaké
jsem měl rodiče a učitele. A samozřejmě mě ovlivňovaly i
osobnosti kněží kolem mě. Jsem cílevědomý člověk, a když už
řeknu jednou ano, dělám vše pro to, abych došel k cíli. Nemám
rád, když se profese kněžství svaluje na jakési povolání
Bohem. Vždy to je o společném rozhodnutí. Za sebe říkám, že
Pán Bůh mě honil, až mě dohonil, a já mu tedy řekl, že to
zkusím. Přiznávám se, že jsem před ním utíkal k děvčatům,
k tancovačkám... V jednu chvíli mě však porazil a vyhrál nade
mnou. A proč tedy kněžství? Odpovím otázkou. Proč vy jste si
vybral za manželku právě tuto ženu, když jsou na světě možná
jiné ženy ještě krásnější, chytřejší?
Jste poměrně progresivním duchovním.
Rozčilují mě novinové články, kde se o mně píše jako o
moderním faráři, který má mobil, počítač a kdoví co ještě.
Vždyť je to součást našeho života. Podle mě je důležité být
přirozeným. Pokud jsem vnímán jako moderní kněz, tak je to
především proto, že veřejností je církev nahlížena jako něco,
co patří do dávné minulosti. Možná se umím v současném světě
pohybovat a orientovat, je na mě víc vidět, proto si někteří
lidé myslí, že jsem moderním knězem. Nemám tento náhled rád. A
stejné je to i s pohledem na mě jako na celebritu. Vždyť kdo
je dnes celebrita? K tomu stačí, aby se jeden proběhl nahý po
náměstí. Já chci být především sám sebou, být osobností. A tou
opravdu ještě nejsem.
Mění se postupem času důrazy na vzorce chování duchovních?
Jistěže. A nemusíme jít historicky daleko. Stačí se podívat na
duchovní před dvaceti lety. Posláním kněze je ovlivňovat svět
kolem něho. Ale je dobře, že svět ovlivňuje i nás, protože my
jsme jeho součástí a částečné přizpůsobení se v některých
věcech nám není rozhodně na škodu. Pokud tedy mluvíme o těch
vnějších věcech. Co se týká vnitřního života kněze, tak to by
mělo být stejné jako před sto lety. Zde se očekává duchovní
rozměr, empatie, schopnost doprovázení lidí životem, umění
dávat směr. V tomto by měl být kněžský stav konstantní.
Snažíte se pokaždé, když máte v médiích příležitost, promluvit
na duchovní téma?
K rozhovorům na tato témata většinou nedávám podněty. Ale když
někdo přijde a zeptá se, s radostí mu odpovím, protože o
duchovních záležitostech mluvím velmi rád. Často se pohybuji
v naprosto odlišném prostředí, než z jakého přicházím, a už
jen to, že dotyční vědí, kdo jsem, na lidi působí. Nikdy
nikomu nevnucuji svůj pohled na věc, svůj světonázor.
Nejraději mám rozhovory s lidmi, kteří vidí věci jinak než já.
Takové hovory mě velmi obohacují – na rozdíl od debat s lidmi
stejného světonázoru, kdy mám občas pocit, že je to pro mě
ztráta času. V dialogu jde především o naslouchání.
Do širšího povědomí lidí jste se dostal díky přátelství
s popovou divou Lucií Bílou. Nejde občas přeslechnout názor,
že jste na „výsluní“ vyšplhal po jejích zádech.
To je naprosto správný názor. Přiznávám se k tomu, Lucii jsem
za mnohé vděčný. Pravda je, že jsem její popularity využil pro
své charitativní projekty, které by určitě nebyly tak úspěšné.
Což je logické, protože její jméno otevírá dveře a peněženky
sponzorů. Ona byla první, kdo mně dal veřejně důvěru, a to byl
základ pro získání důvěry dalších vlivných lidí. Díky tomu
dnes vozíme postižené děti do speciální školy mikrobusem
s hydraulickou plošinou, provozujeme Seniordopravu, vybudovali
jsme dům pro pěstounské rodiny. Bez společenského kreditu
Lucie Bílé by se mi toto dílo nikdy nepodařilo.
Nemáte někdy pocit, že je poněkud „přečendlikováno“?
Říkám to stále. A tento náš rozhovor k tomu jen přispěje.
Czendlika už bylo dost! Často se snažím médiím vyhnout, ale
když za mnou přijedou třeba kvůli dvěma větám až z Pardubic
nebo Hradce Králové jen proto, že se žádný jiný kněz nechtěl
vyjádřit, tak co mám dělat? A to přesto, že si nemyslím, že
bych byl kdovíjak chytrý a vzdělaný. Osobně vidím jediný důvod
zájmu médií o mě – jsem k nim snad milý. Chudáci ti, kteří mé
výplody pak čtou či sledují v televizi.
Na různých společenských akcích a večírcích se však objevujete
poměrně často.
A proč také ne? Nechodím tam proto, abych něco dostal, naopak,
abych mohl případně dát. Nechci se vtěsnávat do představ lidí,
jak by se měl či neměl farář chovat. Opak je pravdou. Upravit
chci já jejich představy. Posláním kněze je jít do světa, jít
lidem vstříc, ne se před světem uzavírat. Samozřejmě že si
vybírám, které pozvání přijmu. Nepotřebuji být hvězdou každého
mejdanu. Když se pak přece jen někde objevím, měsíc se o tom
mluví a vypadá to, že jsem každý týden na nějakém večírku.
Veřejně kouříte, pijete alkohol, flirtujete se ženami, občas
si hodíte nohy na stůl. Není to právě toto, čím jste pro
veřejnost a média zajímavý?
Mám se snad schovávat? Mám lhát a hrát divadlo? Je to jistě i
na médiích, jaký o mně vytvoří obraz. Stačí použít jiný
slovosled a slova, která působí dvojsmyslně. Když napíší, že
Czendlik kouří a pije, tak to zajisté zapůsobí pejorativně a
lidé si představí alkoholika. Ale stejné věci děláme přece
téměř všichni. Rád si dám dobrou slivovici, víno, dobrou
whisky, dám si všechno. Ale proč to má být ve spojení se mnou
prezentováno jako něco negativního? Proč bych se měl nechat
zatlačit k pokrytectví a popírat svoji přirozenost? Proč tyto
ryze soukromé věci zajímají společnost víc než sociální
projekty, za kterými stojím? Už jsem s tím ale smířený.
Byl byste tedy raději, kdyby při vyslovení vašeho jména
naskočila lidem charita?
Ani to ne. Mně stačí vědomí, že mé projekty, které se již
podařilo uskutečnit, slouží potřebným lidem. To je mé štěstí,
to je to, co mě naplňuje. Nechci se však dostat do extrému a
získat nálepku toho, kdo koná dobro. To by snad pro mě byla
ještě horší image než pověst faráře, který kouří a pije.
Postavme to tedy takto: Protože občas trochu hřeším, potřebuji
si pro nebe hříšky odčinit – a tak konám i dobro. Čím větší
pocit viny, tím větší potřeba zadostiučinění.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 26. 6. |