|
|
 Jak se chováme k mentálně postiženým dětem
Téma českého snímku Archa pro Vojtu (na ČT2 v pátek 27.
července v 17 hodin) je velice záslužné: vznáší dotaz, jak se
máme chovat k dětem mentálně postiženým. Zde se jedná o
postižení Downovým syndromem. Na malém Vojtovi není vada na
první pohled patrná, dokonce se naučil počítat, dokáže
komunikovat s okolím. Jen lehce je zmíněna změna jeho
rozpoznávání: třeba když vytrvale lije džus mimo skleničku,
aniž si všimne nepatřičnosti takového počínání.
Režisérka Monika Elšíková se rozhodla riskovat – Vojtovu roli
svěřila chlapci skutečně takto postiženému. A Vojtěch Vorel
dokázal s mimořádně sugestivní prostotou i působivostí projít
požadovanými výstupy, jeho pohledy, úsměvy, mírně žvatlavá
mluva i ustrašená gesta vytvářejí celistvý obraz, jaký by
leckterý profesionál mohl jen závidět.
Režisérka nevynáší jednoznačné soudy. Neodsuzuje poněkud
vznětlivého a občas odmítavého otce (Bohumil Klepl), jednou
dokonce dotčeného, že Vojta v jeho přítomnosti odmítá mluvit.
Oceníme starostlivost Vojtovy maminky (Zuzana Bydžovská),
která odolává kamarádčiným návrhům, aby chlapce umístila do
ústavu – prý tam bude o něho lépe postaráno. Matka je však
přesvědčena, že syna dokáže připravit i na školní docházku.
Trpělivě si s ním hraje, trpělivě vysvětluje, je mu pevnou
oporou. Také Vojtova starší sestra Anička (Anna Štíchová) se o
sourozence nejen zodpovědně stará, aniž jí vadí rozpaky
spolužáků, jen na učitelčiny zesměšňující poznámky reaguje
impulzivně útěkem ze školy.
Monika Elšíková natočila film, jehož velkou předností je
samotné téma – a samozřejmě též výzva k ohleduplnosti, kterou
šíří. Avšak trochu může vadit jistá statičnost vyprávění.
Jistě není třeba v každém záběru rozehrávat mohutné střety, v
nichž by se vyjevovalo ledví jednotlivých postav, avšak ani
pouhé, jakoby nezúčastněné registrování událostí nezaručuje
potřebný vhled do rozpoložení jednotlivých postav.
Patrné je to ve scéně, kdy Anička bezradně vyhlíží znenadání
ztraceného bratříčka. Vztah k Vojtovi totiž ani u ní
neprochází vývojem, je neměnný ve své vstřícnosti. Leccos
ovšem zachraňuje poetizovaný zevnějšek s podmračenými
přírodními sceneriemi či náznaky tajemství, jaké se skrývá ve
starobylém, na půdě nalezeném albu.
Filmů, v nichž vystupují mentálně postižení představitelé,
není mnoho. Některé jsme už viděli, ať pocházely z Polska (Ti
nenormální) či z Francie (Osmý den). V Česku se k nim důstojně
řadí Archa pro Vojtu.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
