|
|
 Dmitri
Hvorostovsky, pěvec
Maestro, váš otec byl inženýr, maminka lékařka. Oba hodně
pracovali, takže jste přes týden pobýval u prarodičů. Zatímco
babička vás měla k hudbě, dědeček byl po otřesech, jež prožil
na frontě, poněkud svérázný. Jak na své dětství vlastně
vzpomínáte?
Oba moji rodiče se hudbě věnovali jen amatérsky, ale se
zápalem. Kam až mé vzpomínky sahají, v každé volné chvíli se u
nás muzicírovalo. Tím jsem bezděčně přičichl k vážné hudbě.
Babičce naopak vděčím za to, že ve mně vypěstovala lásku
k ruské lidové písni. Když se ohlédnu, mám pocit, že jsem snad
v dětství nedělal nic jiného, než zpíval. Pokoušel jsem se o
operní árie, vyžívalse v lidovkách a nepohrdl jsem ani popěvky
z oblasti pop music.
Vyrůstal jste v Krasnodarsku, milionovém městě na jihu Sibiře,
které kdysi založili kozáci jako obrannou pevnost proti
Tatarům. Mohl jste se romanticky toulat podél veletoku
Jeniseje, mohl jste pozorovat vlaky putující po Transsibiřské
magistrále. Vy jste však studoval hudební teorii, dirigování a
hru na klavír. Prý jste miloval Gershwinovy skladby a často
jste si je přehrával. Posadíte se i dnes ke klávesám, abyste
si připomněl třeba Summertime?
Přiznávám, že poslední dobou nehraji na piano tak často, jak
bych měl a chtěl. To ale neznamená, že si občas neověřím, zda
mě ještě prsty poslouchají. Vyzkouším, zda mi jdou Mozart,
Beethoven nebo Čajkovskij od ruky, a nezapomínám ani na Bacha.
Ale asi nejraději mám opravdu Gershwina. S gustem si přehrávám
aspoň dvě tři z jeho Preludií pro klavír, která složil ve svém
vrcholném tvůrčím období. Dva roky po Rapsodii v modrém, dva
roky před Američanem v Paříži.
Zatímco tenorista Plácido Domingo se zprvu považoval za
barytonistu, vy jste prošel v mládí opačným vývojem. Teprve
vaše profesorka Jekatěrina Jofelová vám musela rázně sdělit,
že v hrdle nemáte tenor, ale baryton. Nebyla to náhodou také
ona, kdo vás naučil, že zpívat se má doslova celým tělem?
Je to tak. Když jsem se v šestnácti letech vrhl i na studia
zpěvu, byl jsem si jistý, že ze mě bude tenorista. Kdekoho na
konzervatoři jsem o tom přesvědčoval, ale v duchu jsem si svůj
omyl začal postupně uvědomovat. A pak mi mé tušení potvrdila
paní profesorka. Přijala mě do své třídy, když mi bylo
devatenáct, a plných pět let se mi soustředěně věnovala. Byla
to příšerná dřina, ale i velká výzva. Naučila mě všechno
potřebné. Také mi stále opakovala, abych při zpěvu nestál jako
solný sloup, který se zmůže jen na pár patetických gest.
Poddej se tomu, co cítíš, neboj se zpívat celým tělem! Jestli
někomu vděčím za to, kam jsem se vypracoval, pak je to právě
Jekatěrina Jofelová!
Zaujal mě váš postřeh o tom, proč tak rád zpíváte party
v operách Giuseppa Verdiho. Nejkrásnější role prý složil pro
baryton prostě proto, že sám měl hlas posazený v této poloze…
A tak není divu, že jste svou premiéru na jevišti krasnodarské
Státní opery absolvoval v inscenaci Rigoletta. Ztělesnil jste
tenkrát rovnou jednu z hlavních rolí, hraběte Monteroneho? A
které z mnoha Verdiho postav dáváte přednost nyní, už jako
zralý interpret?
Ne, ne, tenkrát jsem směl být jen kavalírem Marullem. Od té
doby jsem snil o tom, abych si směl v Rigolettovi vystřihnout
titulní roli. Dopracoval jsem se k tomu v sedmatřiceti a je to
dodnes snad to nejtěžší, čeho jsem se kdy na scéně zhostil.
Úžasnou postavou je také Simon Boccanegra…
Dlouho bych mohl vyjmenovávat jeviště, na kterých jste
považován za hvězdu první velikosti. Milánská Scala, benátské
La Fenice nebo třeba Le Chatelet v Paříži… A samozřejmě vaše
domovská scéna, newyorská Metropolitní opera, odkud vás na
podzim uvidíme v dalším z oblíbených přenosů. Ale dovolte,
abych zahrál na odlehčenější strunu. Časopis People Magazine
vás svého času zařadil na svůj prestižní seznam padesáti
nejkrásnějších lidí světa. Zalichotilo vám to, anebo vám to
bylo fuk?
Mám říct pravdu? Byl jsem mladý, takže platilo obojí. Hýčkalo
to mé ego, ale zároveň jsem to nebral vážně. Letos mi bude
padesát a teprve si začínám pořádně vážit toho, čím disponuji.
Zdá se mi, že nikdy předtím jsem nebyl v lepší tělesné
kondici, a co je nejdůležitější, umím už bezpečně zacházet se
svým hlasem. Ale byl bych pokrytec, pokud bych vám nepřiznal,
že na jevišti mi pomáhá i to, jak vypadám a co ze mě vyzařuje.
Toho daru si proto vážím a pečuji o něj.
Narodil jste se v Rusku, máte britský pas a patříte k zámořské
špičce v New Yorku. Například tamní Carnegie Hall byla svědkem
velkolepého koncertu, který jste uspořádal ve prospěch
potřebných krajanů a jejich rodin. K této síni se váže pěkná
historka. Kdysi tam spěchal proslulý houslista Saša Haifetz na
svůj koncert. Na ulici jej, už zcela soustředěného, vyrušil
chodec: „Nevíte, jak se dostanu do Carnegie Hall?“ Haifetz mu
odsekl: „Musíte cvičit, člověče, pořád cvičit!“ Platí to také
o vás, anebo si svůj hlas už spíš šetříte jen na vrcholné
výkony?
To bych prosil, že svůj hlas stále procvičuji! Zpívám ale tak,
jako bych chodil někam do zaměstnání. Pět, nanejvýš šest dní
v týdnů. A pak si dám celodenní odpočinek. Asi tak, jako byste
namáhal svaly ve fitku, ale neděli věnoval lenošení. Na tento
rytmus jsem si zvykl tak před čtyřmi pěti lety a od té doby se
mi doslova vryl pod kůži.
Existuje mnoho výborných nahrávek Čajkovského opery Evžen
Oněgin. Nejeden odborník se ale vyjádřil v tom smyslu, že
nejlepším Oněginem jste právě vy. Upozorňujete ovšem, že „to
nebyl tak jednoznačně špatný chlapík, za jakého jej západní
publikum vesměs považuje… Oněgin, to je ve skutečnosti velice
složitá osoba…“ Mohl byste tuto myšlenku rozvést?
Mohl, ale už nechci. Za žádnou cenu! Jen ať si každý pěvec
nebo režisér poradí s touto rolí tak, jak ji cítí on sám. Už
se nepokouším lidem vysvětlovat, jak by měli chápat umění.
Pokud se jich nedotkne, nedá se nic dělat. Dopracoval jsem se
k poznání, že hudba mluví sama za sebe a nepotřebuje
tlumočníka.
Jiří Vejvoda, publicista
Foto Pavel Antonov
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 17. 7. |
