|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Hrady spatřené
Titulek tohoto zamyšlení je zároveň názvem konvolutu kreseb
hradů, které vůdčí duch českého romantismu, básník Karel Hynek
Mácha, vytvářel takříkajíc „za pochodu“, leč rozhodně in situ.
Od časů svého vlastního mládí (a u vědomí toho, že nejsem
prvým a jistě ani posledním) jsem tyto máchovské poutě po
hradech soukromě rekonstruoval, přespával osaměle na
tajuplných zříceninách, vciťoval se do básníkových pocitů a
vpíjel se očima do jeho motivů. Tak trochu jsem tehdy také
doufal, že tu či onde natrefím na opravdové strašidlo, a tím
se jaksi vymknu uspořádanosti a předvídatelnosti k uzoufání
pragmatického světa. Tyto své napodobivé pouti jsem před lety
završil vydáním dvou básnických sbírek – jak jinak než
v romantické notě –, abych poté téměř rezignoval na vlastní
poezii, nikoli však na smysl poezie vůbec a romantických vjemů
zvláště. A tak i toto léto – navzdory ubývající ohebnosti
kolenních kloubů a nevyzpytatelnému astmatu – hodlám využít
skrovného daru své pedagogické profese a v čase školních
prázdnin si na vybraných místech, v objetí noci a gotického
zdiva, snít o zašlých časech a pokoušet se evokovat romantiku
– když už ne z podstaty sebe sama, tak alespoň „za studena“,
tedy z pohledu spíše uměleckohistorického.
Ať jsou mladí či staří, ať už se cítí býti romantiky
autentickými, odcizenými či postmoderně syntetizujícími, jeden
charakteristický požadavek přetrvává v duši podobných poutníků
již od časů praotců romantismu: je to potřeba zážitku
„prvobytné nepospolitosti“, chuť, vůle, radost z toho býti
sám. Aby tak jeden mohl působnost genia loci a vůkolních
přírodních scenerií „zalomit“ a vztáhnout sám k sobě, sám
sebou se radovat, sám sebe se bát, jednoduše řečeno: myslet si
– jak se říká – „na své“.
Leč toto není v dnešním přelidněném světě jen tak. Vycházejme
přitom z oné mizivé pravděpodobnosti, že by Mácha hledající
s večerem místo k lyrickému usebrání mohl nalézt hradní
zříceninu obsazenu jinými, sobě podobnými romantiky. Právě
Tylova charakteristika takového člověka coby „rozervance“
svědčí nad jiné o tom, že Máchův „umělecký koncept“ radikálně
předběhl dobu. Zato dnes, vleku-li se sám utrmácen a popoháněn
padajícím soumrakem na vrchol hradního kopce, zažívám jistou
obavu, koho že tam natrefím. Občas skupinku neo-trampů,
kteréžto označení jim přisoudila příslušná
kulturněsociologická klasifikace. S těmi se dohodnu, jde o
sortu mladých lidí, se kterou mne přes generační propast
v podstatě spojuje společný, právě že romantický zájem. Když
na to přijde, dojde i na společný oheň, opečenou slaninu a
kytarové akordy – a třeba i na vyprávění bájných starců, tedy
mé vlastní... Hůře bývá s takzvanými army-trampy, z těch už
takovou radost nemívám, a to ne proto, že by se kdy s těmi
svými atrapami armádních pušek a samopalů chovali vůči mé
osobě nějak nepřináležitě. Leč jimi samými těžce (jakkoli
nevědomě) pociťovaný deficit dvouleté povinné vojenské služby
mne v nočních hodinách zbavuje jistoty, že si zničehonic
nezačnou v hradních kulisách hrát na – co já vím – vylodění
spojenců v Normandii.
Zcela výjimečně jsem se na nočním hradě setkal i se skupinkou
trampsky vzorově postrojených mládenečků, z nichž se
v nadcházejícím příjemném hovoru vyklubali typičtí ajťáci pod
vedením firemního šéfa, který takto hodlal utužit vzájemnost
pracovního kolektivu v rámci vlastních představ o
teambuildingu. Jindy zas mi zadumaný mladý muž pod romantickou
hvězdnou bání sdělil, že zde hodlá nalézt sebe sama, neb jest
schizofrenikem...
Inu, ptám se, kam že to má paměť odsunula duch časů zdánlivě
nedávno minulých, kdy mne během noci strávené na zřícenině
hradu Kalich skutečně, autenticky vyděsil pohyb a přízračný
hlasový projev mnou dosud neidentifikovaného zvířete. Anebo
snad onoho opravdového strašidla, které se tehdy ještě
neschovávalo před přívalem lidí do posledních romantických
kousků světa? |
