|
|
Dobrotivý král a pozdní romantismus
Po celé léto až do devátého září probíhá v Královském
letohrádku a Císařské konírně Pražského hradu výstava Poslední
korunovaný český král Ferdinand V. Dobrotivý a umění jeho
doby. Výstavu pořádá Správa Pražského hradu a svým způsobem
tak vlastně vzdává hold poslednímu pomazanému panovníkovi,
jenž na Hradě dlouhodobě sídlil – byť až poté, kdy roku 1848
abdikoval a vídeňský Hofburg uvolnil svému synovci Františkovi
Josefu I.
Ferdinand V. byl korunován za českého krále v roce 1836, tedy
rok poté, kdy se v Rakouské říši ujal po smrti svého otce
Františka I. žezla coby císař Ferdinand I. (Na posloupnost
předchozích habsburských císařů nesoucích stejná jména a
vládnoucích Svaté říši římské národa německého nebylo možné –
na rozdíl od českého království – navázat, protože
v napoleonských válkách vzala tato říše za své.)
Hodný Ferdáček
 Historie
Ferdinandovy vlády by se dala popsat sérií vtipů. Když zemřel
jeho otec, lid byl uklidňován slovy – „Neplačte. Za nového
panovníka zůstane vše při starém.“ „Vždyť právě proto
pláčeme,“ odpovídal lid a o Ferdáčkovi soudil: „Der Gute
Nandel ist ein Trottel.“ Pravda je, že Ferdinand měl
hydrocefalickou hlavu, motorické obtíže, nedokázal se
soustředit a trpěl častými epileptickými záchvaty. „Když jsem
císař, tak chci jíst knedlíky,“ zněl prý jeden z jeho prvních
příkazů. Není divu, že skutečnou vládu měla tajná státní
konference, tvořená Ferdinandovým mladším bratrem Františkem
Karlem, strýcem Ludvíkem, kancléřem Metternichem a ministrem
vnitra, hrabětem Kolovratem. Poslední dva jmenovaní si dělali
naschvály, takže se o nich říkalo, že se podobají císařské
orlici: „Jedna hlava hledí doprava, druhá doleva.“ Mezi lidem
se pak mluvilo o vládě třicetičlenné – sestávající ze „tří
gerontů a jedné nuly“. V roce 1848 ji smetla revoluce,
Ferdinand přijal ústavu a zakázal nasadit proti bouřícímu se
lidu vojsko. Jeho přídomek Dobrotivý tím získal nový význam.
Pro vládnoucí vrstvu natolik nemilý, že Ferdinanda přiměla,
aby uvolnil trůn svému synovci, Františku Josefovi I. Ten za
to veřejně poděkoval, načež Ferdinand odvětil: „Není zač, rádo
se stalo, jen buď hodný.“
Klenoty, komnaty, obrazy
Groteskních ani zápornějších rysů Ferdinandovy vlády si hradní
výstava ovšem příliš nevšímá. V Královském letohrádku evokuje
pomocí obrazů, grafických listů, kopií korunovačních klenotů,
liturgického náčiní, četných bust příslušníků habsburského
rodu i stavovských uniforem slavnostní atmosféru Ferdinandovy
pražské korunovace. A také přibližuje prostředí, v němž
Ferdinand a jeho žena Marie Anna Karolina Pia Savojská trávili
své „české období“ – v létě na zámcích v Ploskovicích a
Zákupech, v zimě v jednom z křídel Pražského hradu. Jsou zde
rekonstruovány jejich komnaty, včetně té, v níž Ferdinand roku
1875 zemřel. Připomenuty jsou plány na dostavbu svatovítské
katedrály a mezi exponáty nalezneme i podrobný předpis na
rozdílné zařízení kanceláří úředních hodnostářů I. II. a III.
stupně. Při její četbě pochopíme, že Gogol a Kafka byli
vlastně realisté.
Milovníci výtvarného umění ocení instalaci v Císařské konírně.
Zde jsou vystaveny obrazy, které Ferdinand v Čechách získal, a
spolu s dalšími, vypůjčenými z českých a moravských zámků,
přibližují umělecké směry a školy, jež odpovídaly jeho vkusu.
Ten nebyl špatný. Tkadlíkův Sv. Pavel loučící se s Milétskými,
Schnorrova Jenovéfa a Golo či Svobodova Smrt Václava IV. patří
ke špičkám historické malby. Krajinářský žánr je zastoupen
především malíři z düsseldorfské a mnichovské akademie, ale
kromě obrazů Schirmerových či Rottmannových zde najdeme i
špičkové opusy Navrátilovy, Piepenhagenovy, Havránkovy či
Kosárkovy. Jestliže Jaroslav Sojka, jeden z kurátorů výstavy,
na jejím úvodním panelu uvádí, že tato část ferdinandovské
výstavy nemá být „dobovou rekonstrukcí, ale pokusem o
rehabilitaci směrů, které byly v minulosti normativní kritikou
z klasicistického estetického kánonu vyloučeny a ostrakizovány
jako nežádoucí projev kýče,“ pak je třeba říci, že tento záměr
výstava úspěšně naplňuje.
Bronislav Pražan, publicista |
