|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Letní čtení z deníku velocipedisty
Jako teenager jsem měl v padesátých letech stejně jako všichni
moji vrstevníci bicykl. Vášnivým cyklistou jsem se ale nestal.
Jezdili jsme na kolech, též v souvislosti s přáním rodičů,
převážně na Letenskou pláň, protože ulice se navzdory
nedostatkovému socialismu začaly nebezpečně plnit auty. Na
pláni jsme ovšem záhy přestávali s kaskadérskými kousky, kola
odkládali a věnovali se fotbalu. Jen o pauzách jsme opět
nasedali a odjížděli do Myší díry (spojnice Letné a Chotkovy)
k „Italovi“ na vyhlášenou zmrzlinu – pokud byly drobné.
Potom už se mé zájmy od kola i fotbalu přesunuly jinam,
převážně ke krásnější polovině mládeže, a kolo skončilo
zapomenuto ve sklepě.
Čas oponou trhnul, přijely spřátelené armády a v Praze
přestaly jezdit tramvaje; opravdu jen dočasně. Student FF UK
si vzpomněl na dětství, oprášil bicykl, aby z něj dalších
čtyřicet let neslezl.
Tak se mi na něm zalíbilo, že navzdory rychlému obnovení MHD
jsem se prokazatelně, doložitelně i televizním filmem filmem
Romeo a Julie na konci listopadu (kamera švenkuje po
Staroměstském, kde se proplétám mezi chodci na skládacím kole)
nepohyboval po Praze jinak než na bicyklu. V zimě v létě za
slunce, deště i sněhu, ve dne i v noci. Sundala mě až nedávná
dlouhodobá nemoc.
Tento zdánlivě nepřípadný úvod byl nutný proto, abych
vysvětlil svůj neobjektivní postoj k tématu: ačkoli dnes už
jenom (sváteční) automobilista, stojím dál jednoznačně na
straně slabší ze stran sporu, úplně stejně jako Alexander
Stich.
Jeho slova zazněla 2. července dopoledne na Vltavě, ve
čtvrthodince Psáno kurzívou. Z knížky Jazykověda – věc veřejná
(2004), četl vzorným přednesem Alfréd Strejček závěrečnou
miniesej Z deníku velocipedisty (1995), na rozdíl od ostatních
textů sebraných z Lidových a Literárních novin tištěnou
z rukopisu.
Úvod podlehl oprávněnému škrtu dramaturga Petra Turka (mohl
být i delší), ale i tak, než došlo na bicykly, následovalo
desetiminutové povídání o českém „cestopisném psaní“ od baroka
po dnešek, od Dobrovského s hrabětem Šternberkem přes M. Z.
Poláka až po Stichova oblíbence Vacka Kopidlanského a
obrozenský časopis čtyřicátých let 19. století Poutník. Pan
děkan Kopidlanský prý úchvatně líčí dvanáctikilometrovou Cestu
z Kopidlna do Žlunic. Dnes už se takovéto krásné beletrizované
cestopisné črty z domácí turistiky nepíší, žaluje Stich.
Trochu nespravedlivě opominul významný počin v tomto „žánru“,
Vaculíkovu reportáž Cesta na Praděd.
„Velociped, bicykl neboli kolo. Pokusím se zde nejen vytvořit
na tento nástroj paján, ódu a dithyramb,“ píše Stich. Načež
jásá především nad „epidemií kol, jaksi parazitujících na
svých silnějších soupeřích“ – řeč jde o převážení horských kol
na střechách automobilů. Já bych to tak jednostranně neviděl,
nahlíženo po biologicku, nejde o parazitismus, jde o symbiózu.
To ovšem nic nemění na pravdivosti Stichova tvrzení, že „každá
jízda automobilem je zločin a těžký hřích“, ale že lze
diferencovat: „Z některých hříchů se lze vyzpovídat, některé
lze omluvit lidskou křehkostí nebo krajní nutností a některé
lze smýt účinným pokáním.“ |
