|
|
 Jak podivíni ovládli Ještěd
Stále u nás vznikají filmy, jejichž protagonisté jsou nějakým
způsobem výluční, vymykají se svým povahovým uspořádáním,
zpravidla neschopni smysluplně vřadit do společnosti. Dokonce
se pro ně vžil termín „chcípáci“. Tak je vystavěn i film
Grandhotel, který 9. srpna ve 21.50 uvede ČT1. Jeho režisér
David Ondříček (Šeptej, Samotáři, Jedna ruka netleská) své
často bezradné a trapné (anti)hrdiny nahlíží ve výrazně
tragikomickém klíči, zjevně s nimi soucítí, ale občas mívá
sklon je vydávat za bezmála obvyklou existenční normu.
Ondříček si pro své příběhy pravidelně vybírá autentická
prostředí, byť rovněž ojedinělá – v Grandhotelu je to
ještědský vysílač, který spolu s tam umístěným hotelem tvoří
nejen obrazovou dominantu, nahlíženou zblízka i z dáli, ale
spojuje i veškeré rozehrávané události. V Grandhotelu jsou
vnější kresba postav i vedení zápletek velice výrazné,
nadsazené, mnohdy se ocitají na rozhraní karikatury. Mám na
mysli třeba ustavičné půtky mezi chlípným recepčním (Jaromír
Dulava) a panicky submisivním hlavním hrdinou, amatérským
meteorologem Fleischmanem (Marek Taclík), případně vnucování
zázračné lahvičky s tekutinou účinnou snad na cokoli až
agresivně vlezlým číšníkem (Jaroslav Plesl). Z ženských postav
zapadá do této sestavy zejména Ilja (Klára Issová), připojit
lze vysloveně obskurní postavu sudetského Němce (Ladislav
Mrkvička).
Grandhotel, na jehož scénáři se podílel Jaroslav Rudiš s
Pavlem Jechem, pracuje se svéráznými figurkami, hledajícími
jak stvrzení dosavadních jistot, tak nový záchytný bod.
Ústřední dvojice, Fleischman a Ilja, poutá nejvíce dojemnosti
i vroucnosti. Jejich posléze společné úsilí, vtělené do
dlouhodobého posezení v nebetyčné výši na ochozu věže, jako by
symbolizovalo spojení dvou osamělých bytostí, jistě
různorodých, ale schopných se respektovat.
Ondříček nejvíce pozornosti přirozeně věnuje Fleischmanovi
(ten se dokonce zdráhá prozradit své křestní jméno, natolik si
zvykl na oslovování příjmením). Všimneme si nejen naprostého
vynechání jakéhokoli rodinného zázemí (to ostatně bývá pro
Ondříčkovy filmy příznačné), ale také plejády nejrůznějších
fóbií, zvláště ostychu před ženami a neschopnosti opustit
území rodného Liberce. Fleischman pak vyskakuje z jedoucích
vozidel všeho druhu (dokonce i s balónem, který si pracně
sešije, havaruje těsně u hranic města), neschopen blíže
komunikovat se svým okolím. Takže se vypravte na Ještěd, možná
tam takové svérázné postavičky ještě zastihnete.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
