Číslo 32 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Jiřím Lábusem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

Jak podivíni ovládli Ještěd

Stále u nás vznikají filmy, jejichž protagonisté jsou nějakým způsobem výluční, vymykají se svým povahovým uspořádáním, zpravidla neschopni smysluplně vřadit do společnosti. Dokonce se pro ně vžil termín „chcípáci“. Tak je vystavěn i film Grandhotel, který 9. srpna ve 21.50 uvede ČT1. Jeho režisér David Ondříček (Šeptej, Samotáři, Jedna ruka netleská) své často bezradné a trapné (anti)hrdiny nahlíží ve výrazně tragikomickém klíči, zjevně s nimi soucítí, ale občas mívá sklon je vydávat za bezmála obvyklou existenční normu.

Fleischman (Marek Taclík) a Ilja (Klára Issová) – spojení dvou osamělých bytostí, jistě různorodých, ale schopných se respektovat

Ondříček si pro své příběhy pravidelně vybírá autentická prostředí, byť rovněž ojedinělá – v Grandhotelu je to ještědský vysílač, který spolu s tam umístěným hotelem tvoří nejen obrazovou dominantu, nahlíženou zblízka i z dáli, ale spojuje i veškeré rozehrávané události. V Grandhotelu jsou vnější kresba postav i vedení zápletek velice výrazné, nadsazené, mnohdy se ocitají na rozhraní karikatury. Mám na mysli třeba ustavičné půtky mezi chlípným recepčním (Jaromír Dulava) a panicky submisivním hlavním hrdinou, amatérským meteorologem Fleischmanem (Marek Taclík), případně vnucování zázračné lahvičky s tekutinou účinnou snad na cokoli až agresivně vlezlým číšníkem (Jaroslav Plesl). Z ženských postav zapadá do této sestavy zejména Ilja (Klára Issová), připojit lze vysloveně obskurní postavu sudetského Němce (Ladislav Mrkvička).
Grandhotel, na jehož scénáři se podílel Jaroslav Rudiš s Pavlem Jechem, pracuje se svéráznými figurkami, hledajícími jak stvrzení dosavadních jistot, tak nový záchytný bod. Ústřední dvojice, Fleischman a Ilja, poutá nejvíce dojemnosti i vroucnosti. Jejich posléze společné úsilí, vtělené do dlouhodobého posezení v nebetyčné výši na ochozu věže, jako by symbolizovalo spojení dvou osamělých bytostí, jistě různorodých, ale schopných se respektovat.
Ondříček nejvíce pozornosti přirozeně věnuje Fleischmanovi (ten se dokonce zdráhá prozradit své křestní jméno, natolik si zvykl na oslovování příjmením). Všimneme si nejen naprostého vynechání jakéhokoli rodinného zázemí (to ostatně bývá pro Ondříčkovy filmy příznačné), ale také plejády nejrůznějších fóbií, zvláště ostychu před ženami a neschopnosti opustit území rodného Liberce. Fleischman pak vyskakuje z jedoucích vozidel všeho druhu (dokonce i s balónem, který si pracně sešije, havaruje těsně u hranic města), neschopen blíže komunikovat se svým okolím. Takže se vypravte na Ještěd, možná tam takové svérázné postavičky ještě zastihnete.

Jan Jaroš, filmový publicista



  Paradox na druhou    
  Jak to vidí Miloš Čermák
 
  Aby se nezapomnělo...

  Pořiďte si  
 
  Brusel není nuda
  Téma