|
|
 Miloš
Čermák, publicista
Paradox na druhou
The best of times, the worst of times. Nejlepší časy byly ty
nejhorší. To je slavná první věta románu Příběh dvou měst od
Charlese Dickense. A překvapivě dobře popisuje současný stav
žurnalistiky, tvrdí anglický časopis Intelligent Life. Jako
příklad si vzal renomovaný liberální deník The Guardian.
Levicové noviny původem z dělnického Manchesteru jsou dnes
jednou z nejznámějších mediálních značek. Společně s anglickým
deníkem Daily Mail a americkými New York Times patří mezi
nejčtenější zpravodajské servery v angličtině. Měsíčně mají
kolem sedmdesáti milionů čtenářů, z toho třetinu v Americe.
Jsou to opravdu ty nejlepší časy, které si novináři z
Guardianu mohou představit. Nikdy neměli takový vliv a význam.
Před patnácti lety byl Guardian ambiciózním, ale malým
londýnským deníkem s nákladem kolem půl miliónu výtisků. Tedy
asi tolik, kolik tehdy měl v mnohem menším Česku deník MF
Dnes. Internet, promiňte klišé, mu otevřel obzory. Mimo jiné i
proto, že Guardian dělal od začátku na webu všechno dobře. Na
co sáhl, tím jako by určoval standardy rodící se online
žurnalistiky. Práce s texty a titulky, vytvoření redakčních
blogů, experimentování s takzvanou občanskou žurnalistikou.
Guardian byl jedním z prvních deníků, které zavedly „web first
policy“, což znamenalo, že se rozhodl publikovat všechny
informace okamžitě na webu a „nešetřit“ je až do papírového
vydání novin. Dnes to dělá většina deníků, ve své době to však
byla malá revoluce. Guardian se s podobnou energií pustil i do
sociálních médií. Jeho redaktoři používají Twitter, Facebook i
další nástroje. Když si nainstalujete aplikaci, kterou noviny
nedávno spustily, dozvědí se vaši přátelé na Facebooku o
každém článku, který si přečtete. Guardian zkrátka nic
neponechává náhodě. Sleduje každý nový trend, aby se jej
pokusil proměnit v ještě větší počet čtenářů. A daří se mu to.
Šéfredaktor Rusbridger, mimochodem jeden z nejdéle
„sloužících" šéfů novin v historii britského tisku, se ve
světě těší respektu.
Dnešní ideologií novin je „otevřená žurnalistika", což je
teze, ke které Guardian došel právě tím, jak prostřednictvím
blogů a později sociálních médií zapojoval do tvorby obsahu
čtenáře. Žurnalistika přestává být v jeho pojetí úzce
vymezenou profesí, ale je spíše platformou. Anebo způsobem
uspořádání společnosti. Je to teze ambiciózní, ale Guardian
ukazuje, že může fungovat.
Ale vraťme se zpátky k první větě Dickensova románu. Guardianu
a jeho vydavateli se extrémně nedaří z ekonomického hlediska.
V posledních třech letech prodělává v průměru sto tisíc liber
denně. Letošní finanční výsledek se odhaduje na minus třicet
osm milionů liber, zhruba stejně jako loni a více než
předloni. V tom je paradox současné žurnalistiky. Noviny,
kterým se daří získávat publikum a do jisté míry i měnit
společnost, přestaly fungovat jako podnik. Jediným štěstím je,
že Guardian vydává neziskový Scott Trust, který má dostatečnou
hotovost, a navíc část prodělků dorovnává díky vydávání
ziskového časopisu Auto Trader. Jenže ani to nevydrží věčně.
Zvlášť když je jasné, že výpadek příjmů je dlouhodobým
trendem. Jediným zdrojem peněz je inzerce v papírových
novinách, jejich náklad však od poloviny devadesátých let
klesl na polovinu. Bude-li trend pokračovat, do pěti let je
Guardian bez peněz.
Máme tu paradox dvou protikladných trendů. Otevřená
žurnalistika je asi tím nejlepším modelem, který západní
civilizace pro fungování médií dokázala najít. Vede k občanské
odpovědnosti a podporuje to „lepší“ v nás, zatímco klasická
média často sázejí na to „horší“. Ale zároveň je vůbec tím
nejhorším způsobem, jak média financovat. Je dalším z mnoha
pokusů o utopii, a berme jako dvojnásobný paradox, že
nefunkčnost tohoto obchodního uspořádání ukazuje na svém
vlastním příkladě právě levicový deník. Jak z toho? Nikdo
neví. Ale žijeme ve velké době změn a očekávání. The best of
times, the worst of times.
|
