|
|
 Islandská
revoluce
Sedím v autobuse s mikrofonem v ruce, provázím turisty po
Islandu, za oknem většinou lávová pole a kopce bez stromů, na
nichž se dá krásně rozpoznávat, jak přibývaly vrstvy lávy a
tvořila se krajina. Jako pokaždé mám při tom také dost času
myslet na to, jak je i náš život umístěn v čase mezi dvě
vrstvy... Ovšem o tom už jsem psal. I o islandské vodě a o
tom, jak se láva při erupci zastavila před kostelem, dokonce i
o silákovi Jónu Pállovi, který zemřel na předávkování
anaboliky, nebo o starostovi Reykjavíku Jónu Gnarrovi, jenž je
původním povoláním komik a vyhrál volby, i když slíbil
voličům, že žádný volební slib nedodrží. Ale ještě jsem nepsal
o takzvané islandské revoluci. Často mě k tomu vyzývaly různé
hlasy i hlášky z internetových diskusí či anonymních e-mailů.
Že prý se u nás zatajuje, co se skutečně na Islandu děje, jak
se tam vzmáhá přímá demokracie a co všechno lid, aktivizovaný
bankovní krizí, na ostrově dokázal. Nechtělo se mi zkoušet
odpovídat lidem, kteří si chtějí nejspíš z nespokojenosti s
výsledky naší „sametové revoluce“ dosnít své sny o radikální
proměně světa někde jinde, v tomto případě na Islandu.
Co psát o „islandské revoluci“ mě napadlo až dnes, když už
máme od událostí bankovní krize jistý odstup a Island se
ekonomicky pomalu zvedá. Dluh Mezinárodnímu měnovému fondu
bude brzy splacen a také Holanďané a Britové se nakonec
dočkají svých peněz z vytunelovaných islandských bank. Proběhl
soudní proces s bývalým předsedou vlády, vlk se tak trochu
nažral a koza zůstala tak trochu celá. Islandský prezident se,
jak už to politici dělají, pěkně pochválil a dal islandskou
cestu ostatním zemím procházejícím krizí za příklad.
Konzervativní strana, která zemi do krize přivedla, už je opět
u moci a má čtyřicet procent preferencí. Kdepak, Island není v
tomto směru žádný ráj, dokonce ani výjimka potvrzující
pravidlo. Sociolog Jóhann Arnason upozorňuje: „Bych byl rád,
kdyby se dalo říci, že se Islanďané vyrovnali s krizí
inspirujícím způsobem. Je to však podle mého názoru daleko od
pravdy a mytologizace nikomu neprospěje.“ Nordistka Helena
Kadečková smutně konstatuje, že islandská tradiční jednota,
kdy nepřítelem byly na ostrově především přírodní živly, se
rozpadá a nedůvěra mezi lidmi roste. A Soňa, která na Islandu
bydlí, říká, že někteří lidé si tam už zase půjčují a dělají,
jako by se nic nestalo.
Překvapil mě ovšem Maurizio, můj italský kolega-průvodce,
který tu už léta přednáší na univerzitě, ale teď sedí vedle mě
v autobuse:
„Podle mě skutečně nastaly na Islandu změny. Hodně lidí si
uvědomilo, že na tom, jaké mají auto, zase tak moc nezáleží. V
televizi už mě neštvou pořady, které mě nabádaly, abych každou
chvíli měnil v bytě nábytek. Naopak, i média se vracejí k
tradici a častěji se mluví o tom, že konzumní šílenství nikam
nevede. Aktivizuje se myšlení lidí, i politika se mění, jsme
kulturnější...“
„Jsi první, kdo mi tu říká něco opravdu pozitivního,“ skáču mu
do řeči.
„Možná,“ usmívá se, „ale mě už to tu v posledních letech před
krizí přestávalo bavit. Teď se tu dějí zajímavé věci.“
Podívám se z okna – další a další lávové vrstvy ubíhají kolem
nás, pod zemí vře horká voda a nad námi husté mraky občas
prosvěcuje ostré podvečerní slunce...
Islandská revoluce pokračuje.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
