Číslo 32 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Jiřím Lábusem.

Skřípot nalomené větve

K oslavě pětaosmdesátých narozenin Hermanna Hesseho se 2. července 1962 sešla užší rodina s několika přáteli. Žádné oslavné projevy se po vybrané slavnostní večeři nekonaly, místo nich vystoupilo bernské Reistovo kvarteto a zahrálo jubilantovi milovaného Mozarta. V oslavencově děkovné řeči se dojímavě mísila nezkalená radost z pozemského života s vědomím blízkosti brány k onomu světu.

Počátkem srpna položil Hesse své ženě Ninon na noční stolek báseň nadepsanou Knarren eines geknickten Astes (Skřípot nalomené větve). Při procházkách svou milovanou zahradou pozoroval celý rok uschlou nalomenou větévku jednoho keře a pokaždé zkoumal, zda se již brzy neulomí, a s radostí pak oznamoval, že se ještě drží. Téma ho zjevně hluboce zaměstnávalo, báseň měnila formu od hravosti rýmovaných veršů až po závěrečnou temnější podobu, kde básníkovo já není již pozorovatelem, nýbrž je samo pojato do procesu slábnutí větve odsouzené ke konečnému odlomení a pádu: „V zlomu rozštěpená větev / co trčí tu už tolik let / suše si povrzává ve větru svou píseň / zbavená listí, kůry...“ Ninon s ustrnutím poznala, že Hesse, jako ta puklá větev unavená příliš dlouhým životem a příliš dlouhým umíráním, vchází již do onoho meziprostoru, jenž se pne mezi životem a smrtí. Konec jeho pozemského života nadešel pak 9. srpna 1962 v ranních hodinách. Vědomí odchodu zachytil Hesse téhož roku i v jiné básni, jejíž smířená tesknost je prozářena jasem a vděkem: „Zpěv, jenž jak duha se pne / kouzlo zhaslého dne / štěstí v doznění hudby / tvář Madony bolestné / blaženost hořké sudby…“
Nedlouho po Hesseho smrti se jeho knihy začaly šířit po celém světě v míře, jež nebyla dopřána žádnému německému autorovi 20. století (osvojila si je a zpopularizovala například beatnická generace). Jak velmi se mýlil německý zpravodajský týdeník Der Spiegel, když čtyři roky před Hesseho smrtí tohoto nositele Nobelovy ceny za rok 1946 článkem Hermann Hesse na zeleninovém záhonu deklasoval na pouhého provozovatele odtažité „zahrádkářské existence v tessinských kopcích“, jejž jeho kvietistická „zahrádkářská potěšení vylučují z mezinárodního koncertu světové literatury“. Závažnost a úspěch Hesseho prozaického díla prokazuje jeho příslušnost ke světové literatuře způsobem myslitelným u málokterého spisovatele. Mezitím vešly ve známost i souborně vydávané Hesseho spisy zaměřené na kritiku doby. Fámě o odcizeném zahrádkáři přesvědčivě odnímají veškerou živnou půdu a dokládají zejména jeho výraznou politickou jasnozřivost a občanskou angažovanost.
Hesseho rozsáhlé dílo stále znovu vydává frankfurtské nakladatelství Suhrkamp. Jeho knihy jsou z velké části přeloženy do češtiny a mají u všech čtenářských generací trvalou odezvu. Stanice Vltava připomene Hermanna Hesseho jako autora povídek i veršů v neděli 12. srpna v 9 hodin pořadem Souzvuk, vysílaným v rámci padesátého výročí spisovatelovy smrti.

Vratislav Jiljí Slezák, překladatel a esejista