|
|
Po Česku mezi Haškem a Kafkou
Karla Nepraše (1932–2002) lze jistě považovat za jednoho
z našich nejvýznamnějších sochařů druhé půle 20. století,
zároveň však i za vynikajícího kreslíře a kongeniálního
ilustrátora. Jeho dosud nejrozsáhlejší a nejkomplexnější
retrospektivu, obsahující jak vrcholná díla, tak práce málo
známé i zcela neznámé, představuje (až do 1. října) Centrum
současného umění DOX u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin
a zároveň desetiletého výročí jeho úmrtí.
Cílem výstavy je přispět k Neprašovu docenění vzhledem
k dobovým souvislostem i k širšímu mezinárodnímu měřítku,
stejně jako seznámit s jeho tvorbou mladší generace. Autor je
zde představen jako tvůrce bytostně figurálního názoru, jemuž
je vlastní jak kompoziční náročnost, tak přirozená
tektoničnost a tvarová soudržnost, především však originální
syntéza statického a dynamického výrazu. Jakkoli vrcholný
autorův sochařský projev směřuje k robustnímu a někdy až
monumentálnímu tvaru, vždy je složitě – a lze říci i
rafinovaně – významově strukturován.
Stále přítomen je ovšem i nevykořenitelný (a v inspiračním
stadiu vzniku díla zřejmě fundamentální) důraz na subverzivně
groteskní významové prvky jakožto zhmotněný projev českého
„podšiďourství“, křtěného spíše Jaroslavem Haškem než
s Neprašem „povinně“ spojovaným Franzem Kafkou. Neobvyklé
soubytí kresleného humoru (spojujícího bezprostřednost humorné
reflexe s pracností techniky souřadnicové šrafury) a sochařské
tvorby předurčilo specifickou povahu díla, kterou sám autor
charakterizoval jako střetávání humoru s vážností.
Výstava chce být zároveň svědectvím o vývoji Neprašova
sochařského výrazu, jakož i o bohatosti metaforických významů,
imanentně obsažených v jeho dílech a s jeho tvorbou tradičně
spojovaných. K nepravděpodobnosti se vzdalující doba, jež
přirozeně přála konspirujícím interpretacím, měla silný podíl
na „mimovýtvarném“ chápání díla, v němž podtext ironie až
sarkasmu často v diváckém povědomí převážil nad „jazykem
tvaru“. Důsledkem bylo to, že Nepraš nebyl svého času chápán
v prvé řadě jako novátor estetických forem, o ryze sochařských
kvalitách jeho díla se nemluvilo, byly chápány jako
samozřejmé, asi tak, jako samozřejmá (a tedy „neviditelná“)
musí být stavba dobré anekdoty.
 Programově
ironické autorovo antiestétství se projevuje nejokatěji
užíváním významově dehonestujících, profánních materiálů,
především instalatérských segmentů. V nejčistším tvaru (tedy
v cyklu pozdních prací, návodně autorizovaných jako Egypt –
Giacometti – Nepraš) má jejich použití platnost provokujícího
gesta, persifláže ušlechtilého, z dějin umění odvozeného tvaru
jeho zcizující materiálovou transformací. Takovýto významově
kvalitativní přístup, spájející v jedno hodnotu s hodnocením,
se v českém umění objevuje jen čas od času a lze ho snad
nazvat tvůrčím projevem „absolutního instinktu“. Nepraš,
jakožto nositel nejlepších tradic českého haškovsky
plebejského a potažmo silně kritického uměleckého výrazu, se
v takových momentech paradoxně proměňuje v intelektuálního
artikulátora onoho instinktu ve formě nesmlouvavě přesné
metafory. Grotesknost zde nachází svoje téma v překvapující
mimezi, v surrealistické „podobnosti nepodobného“, aniž by se
přitom zříkala lehce existenciálního přesahu. Teprve
v závěrečných kapitolách svého díla jako by si pak tento
„krutý žertéř“ našel čas k návratům, k explicitnímu
rozpracování dřívějších skladebných objevů.
Humor jakožto svébytná forma obrany proti totalitnímu nátlaku
byl také příznačnou charakteristikou Křižovnické školy čistého
humoru bez vtipu, vpravdě bohémského sdružení umělců a
intelektuálů, jehož byl Nepraš v šedesátých letech
spoluzakladatelem. Tomuto fenoménu je v rámci výstavy věnován
prostor v samostatné expozici připravené Archivem výtvarného
umění.
Jaroslav Vanča, publicista
Foto Jan Slavík |
