|
|
Je obžalovaný vinen?
Nikita Michalkov (narozen 1945), pocházející z prominentní
moskevské rodiny, patří mezi nejznámější ruské režiséry,
jakkoli jeho okázalé monarchistické smýšlení, prolínající se
do bezvýhradné podpory putinovského impéria, vyvolává spíše
rozpaky. Začínal jako nadějný herec, ale záhy se prosadil jako
režisér. S provokující otevřeností už za sovětské éry
vyzkoušel žánry a témata, která se vzdalovala od žádané
ideologické dikce – vyzkoušel si westernová klišé, evokoval
éru němého filmu, zvládal i sebezpytné rozmluvy takříkajíc u
jednoho stolu i společenské fresky.
Česká televize nachystala na tento týden (na pondělí, středu a
pátek) hned tři jeho snímky, které mají společného jmenovatele
– adaptují literární předlohu. Nikoli doslovně, Michalkov si
nechává prostor pro domýšlení tématu, pro osobité nakládání s
postavami i zápletkami. V případě Oblomova (1979) a Očí
černých (1987), v prvním případě inspirován Gončarovem, v
druhém Čechovem, rozpoznáme až zálibné pohlédnutí na dávno
odvátý (či přesněji bolševiky rozmetaný) svět nepraktických
snílků, pokaždé s ohmatáním oné bájné ruské duše, ať již
teskným nebo naopak ironickým.
Třetí titul, soudní drama Dvanáct (středa 5. září, ČT2,
22.40), kde si přidělil i jednu z hlavních rolí, inspirovala
americká – též filmová – předloha, u nás známá jako Dvanáct
rozhněvaných mužů. Michalkov však příběh přenesl do ruských
reálií a vyzdvihl zkázonosný dopad čečenského konfliktu, dotkl
se averze vůči „neruské“ populaci, ať již se jedná o židy nebo
kavkazské národnosti. Soustředil se na mentalitu společnosti,
zde zastoupené dvanáctičlennou porotou, jak ji ovlivnil rozpad
velmocenského postavení a ztráta prestiže. Sešli se zde
podnikatelé i outsideři, absolventi zahraničních univerzit i
lidé dosud spjatí s ruskou minulostí a jejími předsudky. Mají
rozhodnout o vině či nevině čečenského mladíka obžalovaného
z vraždy svého pěstouna, ruského důstojníka.
Protagonisté zůstávají uzavřeni ve školní tělocvičně, kde se
odehrávají vášnivé spory mezi jednotlivými aktéry. Muži si
s rostoucí vášnivostí vysvětlují svá přesvědčení i pochyby,
každý se dočká sólového představení, kdy ostatním předestírá
své zkušenosti, často stavěné do souvislosti s projednávaným
případem. Teprve Michalkov coby předseda poroty, jenž se svým
impulsivním proslovem otálel až do samotného konce rokování,
vnáší relativizující tečku. V roli režiséra ovšem celému
vyprávění vtiskl expresivní rozměr a vytvořil znepokojivé
svědectví o složitostech tohoto světa.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
