 Lucie
Černíková,
herečka a zpěvačka
Jak se vlastně talentovaná dívka z Rakovníka ocitne v hlavním
městě se slibně rozjetou kariérou hned na několika „frontách?
Je to asi rodinným zázemím. Můj tatínek je muzikant, také
mamka je múzicky zaměřená, brácha hrál na klavír a zpívá.
Takže jsem byla s hudbou přirozeně spjata, což mě přivedlo do
různých kroužků a po gymnáziu jsem se rovnou přihlásila na
Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze. Zároveň jsem absolvovala
několik konkurzů, z nichž nejdůležitější byl ten do Semaforu,
kam jsem byla současně s konzervatoří přijata.
Nyní pendlujete mezi herectvím a zpěvem. Měla jste to tak už
jako malá holka – nemohla jste si vybrat, zda budete herečkou,
nebo zpěvačkou?
Dlouho vítězila ta zpěvačka. Herectví ke mně přišlo vlastně
náhodou. Když mě paní učitelka z hudebně-dramatického kroužku
v Rakovníku uháněla, abych chodila vedle zpěvu i k ní, řekla
jsem si, proč ne... A později jsme se přes castingy dostala k
seriálům.
Váš vzhled vás předurčuje k rolím krásných princezen. Kolik
jste si jich už v životě zahrála?
Jen televizi asi pět. A další princezna mě čeká na divadle.
A jaký máte k pohádkám vztah jako divák?
Velmi kladný. A čím jsem starší, tím se na pohádky dívám
raději. Když mám v neděli čas, ráda si v České televizi
nějakou pustím.
Na Kavčích horách hodně pracujete právě v redakci pro děti a
mládež – podílíte se i na populární Kouzelné školce. I když
v tomto případě jste „neviditelnou“ herečkou…
Ano, už čtvrtým rokem propůjčuji hlas Fanynce, což je plyšová
skřítčí holčička z kouzelné země Fanfárie, střídá se na
obrazovce s dnes už legendárním skřítkem Františkem. Fanynka
se promítá i do mého soukromí. Známí toho už párkrát využili,
když měli jejich děti narozeniny – to mi pak děcka zavolají a
já jim jako Fanynka popřeji vše nejlepší... Před nedávnem mi
jedna holčička volala ve chvíli, kdy jsem stála na přeplněné
autobusové zastávce. To víte, že jsem ji nechtěla zklamat, tak
jsem nekoukala nalevo, napravo a před udivenými lidmi jsem si
s ní Fanynčiným hlasem popovídala.
V České televizi jste natočila i pár seriálů, třeba právě
reprízovaný Proč bychom se netopili. Jak moc jste se musela
převtělovat do role vodačky?
Na vodě jsem v životě nebyla! Naštěstí jsem hrála dívku, která
je na kánoi poprvé a vůbec to neumí. Takže jsem v tomto
případě svoji neznalost ani nemusela předstírat. Prostě role
na tělo... Ale jinak jsem tento seriál dělala moc ráda, i když
byla zrovna příšerná zima – a to se točilo v létě.
Vaší nejznámější seriálovou rolí je ale barmanka Dorka
z Ordinace v růžové zahradě. Co je na práci na takto
dlouhodobě koncipovaném seriálu pro vás jako pro herečku
nejtěžší?
Asi udržet si charakter té postavy. Nevím, jak to mají ostatní
kolegové, ale já při natáčení nevěděla, jakým směrem se bude
moje postava vyvíjet, taky neměla jasně dané kořeny, nevěděla
jsem, čím si prošla. Seriálový scénář dostanete zkrátka často
až na place, nebo pár dnů předtím mailem. Ale má to i své
výhody – člověk se naučí být operativní a reagovat co
nejpružněji.
Získat roli v některém z dlouhodobých seriálů je asi pro herce
docela terno, ne? Dá se to přirovnat ke stálému příjmu?
Ano, je to podobná jistota, i když samozřejmě nikdy nevíte,
kdy to celé skončí. Seriál je příjemné vylepšení finanční
situace, ale nejen to. Jde taky o zkušenosti s natáčením,
které při tom načerpáte, můžete sledovat při práci velké
herecké osobnosti, získáte kontakty s režiséry a s dalšími
lidmi z filmařské a televizní branže. To se pak může hodit.
Jak vypadá natáčení „nekonečného“ seriálu? Dělá se asi
současně na několika dílech?
Konkrétně u Ordinace to bylo tak, že se roztočily čtyři díly
najednou a dělalo se na nich v průběhu zhruba čtrnácti dnů.
Každý natáčecí den se pracovalo v jednom interiéru, třeba
v baru U čerta, další den zase v nemocnici, aby se štáb
nemusel stále stěhovat z jedné scény do druhé. A samozřejmě se
musel brát ohled na povinnosti herců, skloubit jejich závazky
je velká práce, kterou produkčním nezávidím.
Jsou diváci, kteří se seriálovými postavami doslova žijí.
Setkala jste se někdy s diváky, kteří by „vaší“ Dorce radili,
co dál?
Jasně, když se Dorka rozešla s partnerem, paní v tramvaji mě
litovaly. Prý „nebuďte smutná, stejně je to syčák!“ Na jednu
stranu je hezké, že to lidi takhle prožívají, na druhou stranu
mě to trošku děsí.
Podobné ztotožnění představitele s postavou v muzice
naštěstí nehrozí. Jak jste zatím sama se sebou spokojena jako
zpěvačka?
Hrozně mě baví to, co dělám právě teď, a v první řadě
přemýšlím o tom, jak to udělat, abych se muzice mohla věnovat
častěji.
Váš manžel, bubeník Lukáš Pavlík, hraje poprock s Ewou Farnou,
ale i jazz s Ondřejem Kabrnou. Přála byste si být rovněž takto
rozkročená a swing, který zpíváte s bigbandy, mixovat s něčím
dalším?
Klidně bych zpívala v menším jazzovém tělesu, kde bych si
mohla dopřát i trošku jiný repertoár a třeba i improvizovat,
což v bigbandu dost dobře nejde. Už několik let sbírám do
šuplíku vlastní písničkový materiál, nevím, do kterého žánru
nejspíš bych ho zařadila, ale ráda bych, aby tahle původní
tvorba někdy spatřila světlo světa.
Jsou v tom „šuplíku“ i písně vašeho manžela, má autorské
ambice?
Dokonce velmi široké! Možná půlku těch skladeb, které si
střádám, napsal on.
Tak vida, ještě sehnat textaře a můžete do studia.
To by snad taky nebyl problém. Některé z těch skladeb jsem
otextovala sama, další vznikly na texty jednoho amerického
básníka, který žil v Praze, jmenuje se Edmund Watts. Nedám
sice na češtinu dopustit – v Semaforu koneckonců zpívám
nádherné poetické texty Jiřího Suchého –, ale jako sólová
zpěvačka bych se líp cítila v angličtině.
Které ženy vás v muzice zajímají, inspirují?
Mám ráda zpěvačky, které tady nikdo moc nezná. Třeba Imogen
Heap, to je Britka, která dělá zvláštní elektronickou hudbu
s jazzovými i rockovými prvky. Líbí se mi norská jazzová
zpěvačka Silje Nergaard, ale i Madonna mi hodně dala, nebo
Alanis Morissette. Obdivuju také andělský hlas Sarah
Brightman. Vždycky mě zajímá hlavně energie, která ze zpěvačky
jde, než jaký dělá žánr.
Další vaší pěveckou doménou jsou muzikálové melodie, ostatně
právě v muzikálech jste v Praze k vidění nejčastěji. Hrajete
hlavně na scéně Divadle Broadway – v jakých inscenacích vás
mohou diváci spatřit?
V minulých sezonách jsem hrála a zpívala v muzikálech Vánoční
zázrak, Kat Mydlář a Ať žije rokenrol. Jak to bude na podzim,
není zatím jisté. Vím určitě jen to, že se na repertoár vrací
Vánoční zázrak.
Máte za sebou role ve West Side Story, Bídnících, The Sound Of
Music – to všechno jsou klasické muzikálové tituly. Když byste
tyhle kusy srovnala s původními muzikály Petra Jandy nebo
Janka Ledeckého, které znáte z Divadla Broadway – jak by to
dopadlo? Co vás baví víc?
Klasika je radost, prověřená léty. Víte, že jdete do něčeho,
co je kvalitní. Na druhou stranu muzikály typu West Side Story
všichni znají, je to zajeté a zpěváci do svých rolí nemohou
nic moc nového vnést, zpívá se podle originálních partů.
Ztvárnit nějakou roli v prvním nastudování nového muzikálu, to
je zas jiná výzva, můžete tu postavu uchopit podle sebe, vést
o ní i dialog s tvůrci.
Už deset let hostujete v Semaforu. Jaké to je, potkávat se
při práci i v zákulisí s takovou legendou, jakou je Jiří
Suchý?
Pořád úžasné. Za ta léta už to sice většinou vnímán jako
normální věc, ale někdy nastanou okamžiky, kdy si musím znovu
říct: Ty bláho, já s ním stojím na jednom jevišti!
Je to přísný šéf?
Ne, není. Je velmi vstřícný a slušný.
Jak jste se vlastně do Semaforu dostala?
To je dlouhá historie… Kdysi na gymnáziu jsem panu Suchému
napsala dopis s fotkou a drzým dotazem, jestli bych se jim
třeba v divadle nehodila. A pan Suchý mi vlastnoručně odepsal,
že zrovna nikoho nehledají, že mají po premiéře, ale až prý
budou něco nového připravovat, že si mě pozvou. Taková
zdvořilostní odpověď, říkala jsem si. Jenže po třech letech
zazvonil telefon a tam sekretářka s pozváním na konkurz, do
hry Pokušení svatého Antonína. Tak jsem sedla na autobus a
jela do Prahy, vzpomínám si, že jsem měla strašnou trému a
pocit, že jsem ten konkurz moc nezvládla. Ale vzali mě a teď
v Semaforu začínám jedenáctou sezonu.
V kolika hrách dnes v Semaforu účinkujete?
Bohužel už toho mám míň, protože v červnu se dělalo sedm
derniér – z toho důvodu, že Semafor dostal menší grant, než se
čekalo. Takže Mam‘zelle Nitouche, Hodiny jdou pozpátku a těším
se na zkoušení nové hry, která bude mít premiéru v listopadu a
bude se jmenovat Blaničtí rytíři a krasavice Lída.
Když je řeč o konkurzech… Ve vaší profesi je asi klíčové dobře
se připravit na podobná výběrová klání. Nemůže stres způsobit,
že ti hodně talentovaní, ale trémisté, zůstanou nepovšimnuti?
Stres jistě může sehrát negativní roli, ale myslím, že záleží
na víc faktorech. Stalo se mi, že jsem šla na konkurz, byla
výborně připravená a odvedla, myslím, perfektní výkon, ale
stejně jsem nebyla vybrána. A naopak, někdy ze sebe nemáte
dobrý pocit, ale zapracuje jakési kouzlo okamžiku a roli
dostanete. Je to nevyzpytatelné a záleží asi hodně na energii,
kterou vyzařujete.
Máte zkušenosti i z dabingu a v poslední době je vás slyšet
také z rozhlasu. Na čem jste v rádiu pracovala naposledy a co
vás za mikrofonem čeká?
S režisérem Dimitrijem Dudíkem jsem natáčela adaptaci Na
kometě Julese Vernea, což mě se mi moc líbilo – byla jsem ve
studiu jediná žena a kolem mě samí ostřílení profesionálové:
Viktor Preiss, Michal Pavlata, Josef Somr... A na podzim
budeme opět s režisérem Dudíkem natáčet hru Čtvrtá sestra
polského dramatika Janusze Glowackého.
V červenci jste se provdala za svého dlouholetého přítele –
leckdo by řekl, že vás možná čekají spíš rodinné, než profesní
výzvy. Prozraďte tedy raději sama, jak vypadají vaše plány do
budoucna.
Myslím, že si budeme s Lukášem chtít ještě chvíli užívat
života bez závazků, pracovat, cestovat. Zrovna jsme se vrátili
z Paříže, kde se nám moc líbilo, byli jsme tam oba poprvé, ale
určitě ne naposled. A z profesních plánů – 15. září bude mít
v Divadle Hybernia premiéru nový muzikál Kapka medu pro
Verunku, v němž budu hrát a zpívat v titulní roli princezny
Verunky. Libreto vzniklo na základě rozhlasové pohádky
z osmdesátých let, scénář napsali Alena a Jan Pixovi, a
v obsazení jsou i jména jako Bára Basiková a Kamil Střihavka.
Tak doufám, že budeme mít úspěch.
Milan Šefl |
