Číslo 36 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou a zpěvačkou.
Lucií Černíkovou.

Cesta do klimtovské Vídně

Vysílání stanice Vltava nemohlo nereagovat na skutečnost, že Vídeň letošního léta ovládly obrazy a kresby Gustava Klimta. Obsadily samozřejmě galerijní prostory: například stěny Vídeňského muzea, které vlastní největší sbírku Klimtových děl, jsou zcela zaplněny kresbami a také skicami k pozdějším slavným dílům, a tak máte dojem, jako byste se malíři dívali přes rameno. Zkrátka nepřišla ani „negalerijní“ místa metropole: výkladní skříně, obchody se suvenýry, nároží, stránky novin a časopisů a nejspíš i sny Vídeňanů i návštěvníků dunajské metropole.

Ostatně podle Carla E. Schorskeho, autora knížky Vídeň na přelomu století, měl Klimt hodně společného s Freudem: „V letech 1895 až 1900, kdy Sigmund Freud pracoval na svém převratném díle Výklad snů, byl Gustav Klimt jako umělecký objevitel pohroužen do podobné činnosti... Oba rozhodně odmítli naturalistický realismus, v němž byli vychováni. Oba odpoutali obory, které si zvolili (Freud psychologii a Klimt malířství), od jejich tradičních biologických a anatomických základů. Při hledání cesty, jež by vedla z rumiště substanciálního pojetí reality do otevřeného prostoru, se ponořili do své vlastní osobnosti vydali se na výpravu do nitra.“

„To nejhorší z Klimta“

Hranice velkého umění a pozlátkového nevkusu, který parazituje na malířově popularitě, není ve městě klimtovského boomu úplně zřetelná. Součástí výstavy ve Vídeňském muzeu je i koutek vybraných kousků z nekonečné řady nejrůznějších kýčů inspirovaných malířovými výtvory. Z umění se stalo zboží. Muzeum uspořádalo dokonce soutěž o „to nejhorší z Klimta“. Obraz Polibek, který malíř vytvořil ve vrcholném období svého „zlatého stylu“, se stal emblémem secese, a nejen to. Tento obraz, tolik zpopularizovaný velkým množstvím reprodukcí, což zřejmě nemá ve světovém umění konkurenci, vstoupil mezi všeobecně známá díla, jež utvářejí kolektivní vědomí naší kultury. Spokojení majitelé klimtovských hrnečků a jiných předmětů denní spotřeby, ale i skleněných koulí, kde sněží na postavy z Klimtova obrazu, si odnášejí domů výjev dokonalého splynutí ženského světa se světem mužským v polibku i ve zlatém vyzařování šatů milenecké dvojice. Přitom podle některých vykladačů malířova díla klečící žena před mužovým polibkem uhýbá, z jeho sevření se chce uniknout. Tuto subverzní teorii má podporovat i křeč prstů jejích nohou zatínajících se do květinového pahorku. Ovšem podle jiných znalců se právě takhle projevuje ženská smyslnost…

Skupinový portrét

Rakouský malíř Gustav Klimt (1862–1918) se narodil na předměstí Vídně jako druhý ze sedmi dětí v rodině Ernsta Klimta, zlatníka a rytce pocházejícího z Travčic u Litoměřic. Svou uměleckou kariéru zahájil v tehdy ctěném historizujícím akademickém stylu. Se svým bratrem Ernstem a spolužákem Franzem Matschem založil sdružení umělců Künstlerkompanie. Mladí umělci si nepočínali špatně, záhy dostali malířské zakázky pro budovy na Ringstrasse – okružní třídě, která ve Vídni vznikala po stržení středověkých městských hradeb v druhé polovině předminulého století. Pracovali také na výzdobě budov (především divadel), které navrhovali vídeňští architekti Fellner a Helmer. Klimtovy stopy z tohoto období nalezneme v divadelních budovách v Karlových Varech a Liberci. Obrovskou popularitu si malíř získal zakázkou vídeňské radnice na obraz Hlediště starého Burgtheatru. Kdo z vídeňské společenské smetánky se nedostal do skupinového portrétu v interiéru divadla, jako by neexistoval. I císař byl s Klimtovým uměním spokojen.
Bratři Klimtové a Franz Matsch také zhotovili malby na štukovém podkladě v prostorách mezi sloupy a na obloucích nad schodištěm Uměleckohistorického muzea. Právě letos, v roce stopadesátého výročí Klimtova narození, umožňuje Uměleckohistorické muzeum návštěvníkům prohlédnout si ze speciální konstrukce Klimtovy nástěnné malby zblízka. Běžně se na ně dívají z hloubky dvanácti metrů. I takové „atrakce“ patří k Vídni letošního léta. Klimtovské události se ale neodehrávají jen ve Vídni: v sobotu 14. července, ve výroční den malířova narození, bylo na břehu jezera Attersee pro veřejnost otevřeno dokumentační centrum Gustava Klimta, kde je i pro běžné návštěvníky k vidění celá řada děl, která u Attersee vytvořil.

Gesamtkunstwerk

Světovou proslulost si Klimt získal jako přední představitel vídeňské secese. „Době její umění, umění jeho svobodu“ hlásalo pyšně heslo Secese. „Secesní“ Klimt objevuje svůj styl náznaků i výrazných linií, splývajících ženských vlasů, květin a geometrických vzorů, křivek, spirál a tajemných vírů jasných barev a elegantních tvarů odněkud z bludiště podvědomí. V roce 1902 maluje portrét Emilie Flöge, majitelky módního salonu, pro kterou navrhoval modely a také ji miloval. Emilie s rukou založenou v pase je elegantní dámou z Vídně, ale také jezerní vílou z jezera Attersee, k němuž spolu jezdili na prázdniny. Ornamentálním vlněním jako by šaty obtékaly Emiliino tělo.
Ohebné, těžko uchopitelné tvary ornamentálního chvění, zrcadlení vodní hladiny proniká i do dalších malířových obrazů. Klimt se inspiruje japonským a byzantským uměním, v tomto ohledu se přibližuje evropské avantgardě, ale tato exotická inspirace je to jediné, co ho s modernisty spojuje. Ve spolupráci s Josefem Hoffmannem, spoluzakladatelem uměleckořemeslných dílen Wiener Werkstätte, se výrazně podílí na výzdobě bruselské vily Stoclet, která se stala nejslavnějším „secesním Gesamtkunstwerkem“.

Vídeň přelomu století

„Vídeň Gustava Klimta – ,belle epoque' na přelomu století – je dějištěm jednoho z nejvíce fascinujících období dějin umění a kultury. V této metropoli, která je v oné době se svými dvěma miliony obyvatel čtvrtým největším městem Evropy, prožívá kultura nevídaný rozkvět. Umělci a intelektuálové žijící ve stavu rozpolcenosti mezi realitou a iluzí, tradicí a modernou, pracují s mimořádným tvůrčím úsilím. Město je ,laboratoří apokalypsy', posledním květem, poslední revoltou před zkázou. Jména jako Sigmund Freud, Otto Wagner, Gustav Mahler a Arnold Schönberg jsou toho dokladem. Měšťanstvo jako vládnoucí společenská vrstva, pověstná svou zálibou v okázalosti, svými přepychovými bankety, chorobnou touhou po zábavě, je katalyzátorem tohoto kulturního rozkvětu. Z této ,laboratoře' vyrůstá i Klimtovo umění.“ Citát Gillese Néreta doplňme postřehem spisovatele Hermanna Brocha, který k vídeňské apokalypse dodává adjektivum „radostná“.
Do klimtovské Vídně jsme se vypravili s kolegyní Eliškou Závodnou. Natáčeli jsme v galeriích s Klimtovými výstavami pro klimtovský pořad, který Vltava odvysílala 14. července v rámci Secesního víkendu. Z výkladu kurátora klimtovské výstavy Franze Smoly v Leopoldově muzeu vybírám: „Byl malého vzrůstu, možná kolem metru sedmdesáti, rozhodně menší než Emilie Flöge, a byl korpulentní… Měl rád sport, dobře šermoval a zápasil v ringu. Na venkově u Attersee plaval; byl velmi dobrý plavec, což v jeho době nebylo tak obvyklé. Miloval hudbu, jeho oblíbeným skladatelem byl především Gustav Mahler. Jeho díla byla v porovnání s díly jeho současníků nesmírně drahá. Cena osm až deset tisíc tehdejších korun za jeden obraz prodaný v roce 1910, to byl pro tehdejšího učitele nebo úředníka čtyřnásobek jeho ročního platu. Měl také velkou režii: matku, sestry, děti, ženy ateliér, modelky...

Ženy v Klimtově díle

„Každé umění je erotické,“ prohlašuje Adolf Loos ve svém Ornamentu a zločinu. O Klimtových malbách a kresbách to platí dvojnásob. Jeho díla jsou nabitá smyslností a erotikou (nikoliv pornografií). Klimtovu erotiku tlumí nebo podněcuje všudypřítomná a vítězná Krása, občas trochu dekadentní, líčící svět hojnosti a zahálky. I český básník J. S. Machar tehdy psal o lenivé a výstřední Vídni, která podněcuje k tomu, aby na scénu byla uvedena erotika a žena jako její určující element.
O malířově vztahu k ženám se vyprávějí legendy. Své ženy na obrazech maloval nejdříve nahé, pak je „oblékal“. Při práci v ateliéru se obklopoval nahými modelkami. V jeho pozůstalosti byly tisíce studií nahých žen. O Gustavu Klimtovi se často uvádí, že se do dějin umění zapsal jako největší malíř ženského kosmu.

„Je velmi obtížné udělat si představu ideálního obrazu ženy, který mu konvenoval,“ vyprávěl mně a Elišce Závodné kurátor Leopoldova muzea Franz Smola. „Z jeho vztahu k ženám, se kterými žil, nebo s nimi měl kratší či delší ,známost', rozpoznáme určitou rozporuplnost jeho osobnosti. Emilii Flöge obdivoval a miloval, jistě mu lichotil obdiv některých žen ze společnosti, které portrétoval. Přisuzuje se mu celá řada románků s některými z nich. Na druhé straně měl celou řadu pletek i delších vztahů se svými modelkami, což byly většinou dívky a ženy z těch nejchudších vrstev. Nikdy se k žádné oficiálně nehlásil, neexistují jejich fotografie s Klimtem. Striktně odděloval svůj soukromý život a život společenský. Přesto své milenky a modelky velkoryse podporoval. Důvody pro jeho dvojí život jsou různé. Svou roli určitě hraje jeho rodinný původ. Jeho otec přišel o majetek, rodinu uživil jenom stěží a Gustav s bratrem mohli studovat jen proto, že jim bylo přiděleno stipendium. Klimt byl vlastně typický selfmademan. A po celý život si to nepřestával uvědomovat.“
Gustav Klimt zemřel po třiceti letech hektické práce v posledním roce první světové války. Dočkal se poct od císařského dvora, šlechta ho však ignorovala. Podporovali ho židovští mecenáši, příznivci moderního umění. Rok Klimtovy smrti tvoří zlom, tehdy zemřela celá řada jeho uměleckých souputníků – Otto Wagner, Kolo Moser a Egon Schiele –, rozpadla se rakousko-uherská monarchie. „Gustave Klimte,“ napsal básník Peter Altenberg, „vy jste zároveň malířem vize i moderním filozofem, jste hotovým moderním básníkem. Když malujete, stáváte se náhle jakoby zázrakem nejmodernějším člověkem, kterým možná ve všedním životě nejste.“

Jiří Kamen, vedoucí Redakce dokumentů a speciálních projektů

Foto © Wien Museum, Moritz Nähr a © Belvedere Wien