|
|
Všichni ti spratci nového Hollywoodu
 Leckoho
to možná překvapí, ale Spielberg, Coppola, Lucas i další
tvůrci blockbusterových filmových podívaných hráli v
sedmdesátých letech ve stejné lize jako svéráz Altman,
potížista Rafelson, hippie Ashby nebo podivín Malick. Ti
všichni byli „nový Hollywood“ nebo taky „filmoví spratci“,
prostě americká odpověď na svěží kinematografické poryvy z
Francie, Japonska i Československa.
Nechuť k autoritám a cynická nedůvěra v systém – tak zmíněné
režiséry na jednom místě své knihy Bezstarostní jezdci, zuřící
býci charakterizuje Peter Biskind, filmový novinář, jehož
bestseller, v USA vydaný už v roce 1999, nyní v překladu Ivy
Hejlíčkové a Michaela Málka vydává Mladá fronta. Smýšlení tak
rozdílných individiualit, jako byli urputně ambiciózní
puntičkář Warren Beatty, nenapravitelný feťák a děvkař Dennis
Hopper či „slušňák“ ze staré školy Peter Bogdanovich, se ale v
té době shodovalo i v mnoha jiných ohledech: všemocní
producenti měli být zadupáni do země tvůrčími, nejlépe
autorskými osobnostmi na režisérské stoličce, zobrazení
násilí, ale i sexu mohlo být zásadně otevřenější, než dřív,
struktura vyprávění filmových příběhů se měla odvíjet dosud
netušenými zákrutami. „Nic nebylo svaté, mohlo se všechno.
Byla to vlastně kulturní revoluce, ovšem v americkém stylu,“
píše Biskind.
Prostě odešli z placu
„Když jsem točil svůj první profesionální seriál, průměrný věk
lidí ve štábu byl šedesát let. Když viděli, že vypadám jako
kluk, otočili se ke mně zády a prostě odešli.“ Výrok Stevena
Spielberga dobře ilustruje Hollywood začátku sedmé dekády
minulého století. Léta budovaný a prosperující producentský
systém se nalézal ve stádiu klinické smrti, starší pánové ve
studiích naprosto nechápali nastupující radikály dospívající v
bouřlivých šedesátých letech – a tržby rekordně klesaly: v
roce 1971 byla návštěvnost v amerických kinech na historickém
minimu necelých šestnácti milionů lidí týdně, což zvlášť
vynikne ve srovnání s těsně poválečnou sumou osmdesáti milionů
diváků.
Ve stejné době si vousatý a dlouhovlasý příslib pohasínajícího
filmového průmyslu Francis Ford Coppola koupil ruční kameru a
nadšeně vykládal kamarádům Friedkinovi a Scorsesemu: „Tohle
používá Godard a takhle jednou budeme točit my. Všechny ty
velký krámy zmizí a my budeme mít možnost vyprávět svý příběhy
na ulicích...“ Jeho vize se skutečně naplnila. Na troskách
starého Hollywoodu vzniklo hnutí, jež v průběhu třinácti let
mezi kultovní gangsterkou Bonnie a Clyde (1967) a kolosálním
propadákem Nebeská brána (1980) uložilo do pokladnice světové
kinematografie tolik výjimečných titulů, jako žádná jiná
„vlna“ dřív ani později. „Bylo to poslední období, kdy bylo
skutečně vzrušující točit v Hollywoodu filmy,“ soudí Peter
Biskind.
Hollywood pod koksem
Do čtrnácti hutných kapitol Biskindovy ságy se vešly barvité
medailonky klíčových osobností americké nové vlny, mnohdy
nesmírně krkolomné historie vzniku jednotlivých filmů i
plastické vylíčení dobového kontextu, bez nějž by podstatná
část knihy nedávala smysl. A samozřejmě neschází ani
neskutečné množství pikantních drobností, které z těch
Zvětšeninou, Truffautem a Fellinim nabuzených figur a figurek
činí chlapy a ženské z masa a kostí. Až se někdy čtenář
přistihne při pomyšlení, že vlastně nemusel vědět úplně
všechno – historek podobných té z natáčení Čínské čtvrti, kdy
nabroušená Faye Dunawayová chrstla režiséru Polanskému do
obličeje kelímek s vlastní močí, je v knize docela dost a jsou
zhruba stejně „k věci“ jako podrobný popis Coppolova domu
zakoupeného za miliony z Kmotra.
Také o tom, že generace Fondy, Nicholsona, Scorseseho a
dalších byla divoká, promiskuitní a více než otevřená
marihuaně, LSD, kokainu nebo třeba rajskému plynu, nás Peter
Biskind nenechá pochybovat. Českého čtenáře mohou pobavit
řádky věnované Přeletu nad kukaččím hnízdem Miloše Formana –
herci a členové štábu byli ze skličující atmosféry nemocnice v
Oregonu, kde se film natáčel, tak skleslí, že jim produkce
nakoupila trávu ve velkém a Formanův asistent osobně
připravoval „psaníčka“... Bylo by zjednodušující tvrdit, že to
byly právě drogy, co nakonec Nový Hollywood pohřbilo, ale v
případě řady filmařů bychom nebyli daleko od pravdy. Dalším
zlomily vaz nezřízené ambice a finanční nároky – stačilo pár
propadáků a po velkém snu o nezávislém Hollywoodu bylo veta.
Začala osmdesátá léta a manažeři měli režisérům brzy vrátit
úder...
Milan Šefl |
