|
|
 Jeden
za všechny...
„Rozhodně nenafukujte plovací vestu, pokud neopustíte
prostor,“ řekl hlas v reproduktoru. Hovořil k nám kapitán
letadla.
Konečně jsme se odlepili od země. Byly dvě hodiny v noci.
Nemám rád tyhle charterové lety, ale když to jinak nejde...
Upadl jsem do malátného stavu mezi spánkem a bděním, ve kterém
většinou přežívám, když se noc dělí na několik otravných
činností – stání ve frontě při přihlašování letu, vybalování
počítače při letištní kontrole, zouvání bot a rozepínání pásku
od kalhot, případném osahávání, jestli nemám u sebe něco
nepatřičného, a hlavně čekání na nepohodlné lavici na signál,
který by člověka posunul někam dál. Kam vlastně?
Zavírám oči a chvíli se bavím zprávou, která proběhla tiskem
minulý týden. Na jakémsi letišti prý byl při kontrole zadržen
muž s největším přirozením na světě s odůvodněním, že pašuje
zbraň. No, alespoň tohle by se mi stát nemohlo. Snažím se
usnout, na chvilku se mi to snad podaří...
Šero v kabině letadla vydrželo jen asi půl hodiny po startu.
Probudil nás hlas z reproduktoru a rozsvícená světla:
„Vážení cestující, za chvíli se bude podávat občerstvení...“
Je to nečekaná zpráva, v poslední době v letadle dostáváme
nanejvýš sušenku nebo buráky, někdy si musíme platit i za
vodu. Probírám se z mrákot a odmítám cosi masitého, ani ne
proto, že jsem vegetarián, ale v půl třetí ráno prostě obvykle
nejím. Stačí mi, když to rozbalil soused, chudáček hladovej...
Hlas nám oznamuje, že na programu je bezcelní prodej a po něm
se bude promítat muzikál Michala Davida Tři mušketýři.
Nechce se mi věřit, že se taková věc může stát zrovna mně, ale
je to tak. Uklidňuji se tím, že je to přece jen o něco lepší
než pád letadla, i když ne o moc, a snažím se při tom
všeobecném hodování kolem znovu zavřít oči. Daří se mi to až
do chvíle, než se začnou sbírat vyprázdněné obaly od jídla. Je
tu tak málo místa, že letuška se mi pokaždé, když přejde
kolem, otře o rameno. Já takový druh kontaktu nevyhledávám,
naopak, deptá mě to.
Zkouším se na něco soustředit, ale neodbytně se mi vrací jedna
jediná myšlenka: proč musí člověk, když si zaplatí nějakou
službu, neustále připlácet něco navíc. Proč ti lidé chtějí
peníze úplně za všechno? Proč je v letištní hale v Ruzyni
nejspíš nejdražší káva a salát na světě? Proč se tam nemůžete
jednoduše a bezplatně připojit na internet? Proč je tam
parkování tak strašně drahé? Proč se teď snížila váha
zavazadel přepravovaných bezplatně, takže jako průvodce, který
s sebou musí kvůli práci vozit pár věcí navíc, jsem byl za
těžší kufr okamžitě ztrestán povinností zaplatit třicet eur?
Musím jít na toaletu, za chvilku se bude platit i tam...
Co kdybych to dělat podobně na svých koncertech? Zaplatíte si
vstupné, pak si povinně zakoupíte ještě kávu nebo víno. Když
se posadíte do sálu, začnu vybírat příspěvek na zvukaře, a až
konečně zazpívám, zkásne vás Ochranný svaz autorský...
Z konstruktivního uvažování mě opět vytrhl letuščin hlas:
„Vážení cestující, k sledování muzikálu Michala Davida Tři
mušketýři si nyní budete moci za padesát korun zakoupit
sluchátka.“
Rozesmál jsem se nahlas a můj soused naštěstí se mnou.
Nikdo z cestujících si sluchátka nekoupil. Jeden za všechny,
všichni za jednoho! Během tohoto nočního charterového letu z
Prahy do Reykjavíku se v letadle nepromítalo nic...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
