|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Francouzské blýskání na nové časy?
Politickému programu nové francouzského prezidenta Francoise
Hollanda nevěnovala česká média právě velkou pozornost.
Nanejvýš tomu, že i on bude muset drasticky šetřit, aby snížil
vysoký francouzský státní dluh, a že se s německou kancléřkou
Merkelovou při svém prvním setkání na rozdíl svého předchůdce
Nicolase Sarkozyho nepolíbil. A přece právě jeho politický
program je zajímavý – i pro nás. Jestliže se jej podaří
uskutečnit, bude znamenat sociální, ale ne socialistickou
alternativu k politickému a hospodářskému neoliberalismu,
který Evropu v posledním dvacetiletí ovládl a přinesl jí
především dvě věci: jednak finanční krizi, kterou zapříčinila
deregulace bankovního sektoru, a za druhé stále více se
rozevírající propast mezi bohatými a chudými, kterou lidé
v Evropě v rostoucí míře odmítají akceptovat, protože v ní
cítí nebezpečí pro demokracii. A právě tomuto neblahému
vývoji, který by evropské společnosti mohl nakonec svést do
vod pravicového extremismu, chce Hollande svou politikou
sociální spravedlnosti čelit. A to od něho také Francouzi
očekávají.
Šetřit ale bude opravdu muset. Ovšem prostředky k úsporám
nechce hledat v dalším zatěžování daňových poplatníků, ale
především ve vysokém zdanění neúměrně vysokých příjmů a
velkých majetků sedmdesátipětiprocentní daní, což má do státní
pokladny přinést částku 2,3 miliardy eur a dodatečná daň
uvalená na bankovní sektor 1,1 milion eur. Veřejné mínění ve
Francii se v tomto smyslu obrátilo v Hollandův prospěch.
Zatímco ještě před desítkou let Francouzi považovali boháče
unikající daňovým poplatkům do Švýcarska za šikuly, kteří si
to dovedou zařídit, dnes dávají spíš zapravdu slovům svého
prezidenta, který platbu vysokých daní bohatými občany
republiky prohlásil za vlasteneckou povinnost. A na
vlastenectví la grande nation ještě stále slyší. Stane-li se
tento názor většinovým veřejným míněním, nebudou se populární
osobnosti typu mediálních hvězd placení vysokých daní moci
vyhnout, nebudou-li chtít ztratit společenskou prestiž.
Političtí sýčkové ovšem jako obvykle varují před masovým
útěkem velkých daňových poplatníků do zemí s nízkými daněmi.
V rámci svých možností šel ovšem Hollande příkladem a snížil
svůj plat a plat členů vlády o plných třicet procent! Místo
dřívějších jedenadvaceti tisíc eur bude teďprezident vydělávat
slabých patnáct tisíc. Něco takového Evropa už dlouho
neviděla. Zvýšit se naproti tomu má minimální mzda, jež ve
Francii od počátku letošního roku činí 1398 eur měsíčně,
hodinová mzda pak 9,22 eur.
Zákon o minimální mzdě platí mimochodem ve Francii od roku
1950, její výše se řídí cenovou hladinou v zemi a ve Francii
za ni pracuje přibližně 3,7 milionů zaměstnanců. Stejně jako
se tento spodní platový limit má zvýšit, má se snížit horní
platový limit. V budoucnosti nemá být nejvyšší plat
v podnicích, v nichž vlastní francouzský stát víc než
padesátiprocentní podíl, vyšší než dvacetinásobek platu
nejnižšího, neměl by tedy přesáhnout hranici tři sta padesáti
tisíc eur ročně. Tato platová „úprava“ by ve Francii postihla
především členy předsednictev pošty, energetického obra EDF a
pařížského letiště. Dnes jsou platy členů předsednictev
některých podniků a bank až třistakrát vyšší než minimální
mzda a dosahují výše i 5,2 milionů eur ročně. Ovšem i pro
podnikatele má Hollande připraven malý dárek: sníženou daň pro
podniky zaměstnávající starší pracovníky.
Volba Francoise Hollanda francouzským prezidentem a většina,
kterou socialisté získali v parlamentu, znamená víc než jen
politický obrat ve Francii. Je i nepřehlednutelným signálem
pro Evropu v jejím počínajícím hledání alternativ
k neoliberálnímu modelu výkladu světa. |
