|
|
 Jakub
Kamberský, publicista
O věčném boji dobra a zla
Nejednou jsem na tomto místě žehral nad kolísající úrovní děl
určených dětem. Situace je dle mého nejtristnější u nedělních
pohádek, zvlášť je-li pod pohádkou podepsán někdo z klasické
autorské pětky Melita Denková, Milena Mathausová, Anna
Jurásková, Vladimír Zajíc či Karel Šiktanc. Tím ale nechci
zmíněné autory dehonestovat, netvrdím, že se v jejich tvorbě
čas od času neobjeví kvalitní text, ale povětšinou šlo o
pohádky dějově nedotažené a překombinované, případně pak
charakteru bezzubé až infantilní zábavy.
Vždy jsem velmi zvědav, jak nakonec dopadne pohádka autorů,
kteří dlouho pro rozhlas nic nepsali, popřípadě rozhlasových
nováčků. Pohádka O Viole, paní vinohradu byl právě tento
případ. Autorsky jsou pod ní podepsáni Martin Čáp a Martin
Jaroš, Dvojka ji odvysílala v neděli 2. září. Nutno dodat, že
jde o jednu z posledních režijních prací Vladimíra Gromova, a
s potěšením mohu konstatovat, že časté obavy z poslechu nových
pohádek vystřídala radost z dobře odvedené práce, ať té
autorské, či režijní.
Jde v podstatě o klasickou, čistou pohádku, kde spolu za
pomocí kouzel bojují dvě sestry: dobrá Viola a zlá Sandra
(Taťjana Medvecká a Simona Postlerová). Do hry vstupuje i
přitroublý Sandřin syn Wilibald (Jaroslav Plesl), který se
chce zmocnit království a zbohatnout, ale i chrabrý Tomáš
(Michal Zelenka) či dříve poněkud rozmazlená, posléze
napravená nebojácná Hanička (Lucie Pernetová).
Potěší, že pohádka nekončí laciným koncem, kdy by chrabrý
Tomáš pokořil všechno zlo a stal se králem, potěší též
skutečnost, že v pohádce nalezneme i hrdinky, nejen hrdiny,
jak tomu často bývá. Text je velmi nápaditý, tempo pohádky
svižné. Scény se odvíjejí v rychlých střizích, ale to ničemu
nevadí, posluchač pozornost a orientaci neztrácí, a navíc se
nestihne ani na chviličku nudit.
Výrazná hudba Jiřího Strohnera skvěle doplňuje děj, nutno
dodat, že mistryně ozvučení Pavla Schönová si mistrně pohrála
se zvukovými efekty. Neslyšíme zde stále ta stejná vrata jako
například ve Jménu růže či v jiných inscenacích. Hezky fungují
i komické situace typu blekotající Wilibald stále hledající
správná slova či pochodová chůze kančích vojáků s chrochtáním
do rytmu.
Přejme si, aby žánr nadále vzkvétal, tak jako za králů
rozhlasové pohádky Heleny Sýkorové a Františka Pavlíčka. |
