|
|
 Karel
Košárek, klavírista
V souvislosti s tím mě zajímá vaše reflexe vlastního
uměleckého zrání. Může vůbec umělec sám reflektovat svůj
vývoj?
To je otázka! Člověk hlavně musí doufat, že k nějakému zrání
vůbec dochází, a to by měli posoudit jiní. Je však pravda, že
můj pohled na skladby, které jsem hrával dřív, se mění s tím,
jak nabíhají zkušenosti. S každým koncertem, s každou zkouškou
či dnem, kdy sedím za klavírem, je praxe bohatší a měla by se
projevit. Z tohoto úhlu pohledu si myslím, že člověk umělecky
vyzrává.
Je pro prožitek posluchače podstatné, zda je svědkem naprosto
bezchybného, fenomenálního technického výkonu, nebo vystoupení
klavíristy, který „upustí“ pár not pod klaviaturu, ale jeho
podání skladby se posluchači hluboko vryje do paměti?
Každý posluchač je jiný a osloví ho to, co je mu nejbližší.
Samozřejmě že při fantastickém technickém výkonu si říkáte s
úžasem, to je neuvěřitelné, co ten člověk všechno zahraje. Ale
pak přijde někdo, kdo třeba nemá takové technické schopnosti,
zato má dar obrovské hudební individuality a přesvědčivosti, a
posluchače tak přitáhne, že ten zapomene, že je vůbec svědkem
hry na nějaký nástroj, a ochotně umělce následuje do jeho
světa.
Kdo tohle podle vás umí?
Třeba Radu Lupu, Murray Perahia, Krystian Zimerman, Ivan
Moravec... To, na co se ptáte, se ale nedá pojmenovat slovy.
Ti, kdo tohle umějí, jsou opravdoví umělci s velkým U a
zážitky z jejich hry ve vás dlouho – ne-li navždy –
přetrvávají. Roli v tom hrají síla osobnosti, talent a
schopnost zprostředkovat uměleckou výpověď.
Hra na klavír vyžaduje fyzické síly – nejen úhozové, ale je
třeba i delší dobu sedět v určité pozici, mít ruce v určité
poloze... Jak to ti starší pánové, které obdivujeme, jako
například Daniel Barenboim, Alfred Brendel, Ivan Moravec,
vydrží?
Cílem je s co nejmenší námahou docílit co nejvíc. Co se týká
techniky, je třeba vycházet z nejpřirozenějších a
nejlogičtějších věcí. Je pravda, že v klavírní literatuře
existují skladby, které jsou nesmírně technicky náročné a
vyžadují fenomenální techniku i fyzickou výdrž, ale vedle toho
může být právě tak obtížné, ne-li obtížnější na klavíru zahrát
a vytvořit krásnou melodickou linku nebo frázi. Horowitz někde
říká, že pro něj technika není rychlost prstů, ale to, kolik
barev dokážete na klavíru vytvořit.
To vlastně také souvisí s oním uměleckým zráním – rejstřík
úhozů a barev se rozšiřuje.
To určitě. A také je to spjaté s životním zráním, se získanými
zkušenostmi. Určitě to ale neznamená, že nahrávky vytvořené
v pozdním věku jsou automaticky nejlepší. Například Vladimir
Horowitz nahrál proslulý Rachmaninovův 3. klavírní koncert
celkem třikrát. A znám spoustu kritiků, kteří hodnotí jeho
první nahrávku jako nejlepší. To je právě ta krása i ošidnost
umění – na jedné straně frustrace, kdy se snažíte uchopit
vysněný cíl a on se vám rozplývá pod rukama, na druhé straně
existuje spousta cest, které k tomuto cíli vedou. Bohužel lidé
mají tendenci k jednoznačným soudům. Protože sám vím, co
znamená vyjít na pódium, vím také, že od každého interpreta je
možné si něco vzít, naučit se, inspirovat se.
Dokážou vás jednoznačné soudy uvrhnout do pocitů marnosti,
nebo alespoň znejistit?
Dřív jsem si myslel, že pokud bude v sále přítomen jediný
člověk, kterému se můj výkon nebude líbit, nehrál jsem dobře.
Dnes samozřejmě vím, že to bylo hodně bláhové. Nevíte, proč se
někomu něčí hra líbí a druhému ne, nebo netušíte, v jakém
rozpoložení ten člověk na koncert přišel, zda mu vyhovuje
program a podobně. Myslím si, že z tohoto pohledu je
osvobozující, když je člověk sám sobě nejpřísnějším kritikem.
Vcházíte na pódium s vědomím, že jste pro vystoupení udělali
maximum a že budete hrát, jak nejlépe dokážete. A jestli to
posluchač přijme a správně se naladí na vlnu interpreta, to už
je právě to riziko přijetí nebo nepřijetí. Vy dáváte ze sebe
maximum a doufáte, že si vaše hra najde svého adresáta.
Považujete se za specialistu na interpretaci hudby 20.
století?
Nerad bych to takto formuloval. Je mi, pravda, blízká ruská
hudba 20. století – Rachmaninov, Prokofjev, Šostakovič –,
skladatelé, kteří byli navíc vynikajícími pianisty a na
klavírní sazbě je to znát, ale zrovna tak rád hraji Mozarta,
Duška, Voříška... Dnešní realita je však taková, že člověk do
jisté míry tvoří svůj repertoár i podle přání organizátorů.
Jen od letošního ledna jsem hrál šest klavírních koncertů,
které jsem se musel nově naučit. Mám jich v repertoáru asi
čtyřicet, ale zhruba pětadvacet jsem hrál jen jednou.
Alena Sojková, publicista
Foto Zbyněk Pecák, Jiří Sláma
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 18. září. |
