|
|
Jakub Schikaneder a jeho doba
 Nám
pamětníkům může připadnout, že jsme se Schikanederovým dílem
prostřednictvím minulých výstav dostatečně obeznámeni, ve
skutečnosti je to právě jen optika pamětnictví, jež jakoby
klasické malířské dílo jednou provždy „pozřela“ i s jeho
interpretacemi, a petrifikovala je tak v našem povědomí. Ve
skutečnosti od poslední výstavy v roku 1998 velmi pokročil
schikanederovský výzkum, jehož důsledkem byla mimo jiné
eliminace neobyčejného množství falz. Není se čemu divit,
Schikaneder byl a je miláčkem především pražského publika, a
to nejspíše toho takzvaně nepoučeného, neb jeho dílo zdá se
být útěšlivým ve své melancholičnosti, elegičnosti, ba
sentimentálnosti. Ve skutečnosti je líbivost jeho díla
nezamýšleným, spíše mimoděčným projevem shody umělecko
historických souvislostí. Je ovšem pravda, že právě pro ni
kopírovali Schikanedera už jeho žáci a že i tyto kopie jsou
dnes součástí trhu s výtvarným uměním.
Rozeznat originál od kopie lze přitom dnes poměrně snadno.
Zvláštní technika světelných efektů spočívá ve speciálním
vrstvení a rozmývání malby, malířského způsobu, jehož kvalit
jeho žáci a pozdější napodobitelé nedosáhli. Svědčí to o
pozornosti, kterou malíř (a nezapomeňme: profesor malířství)
struktuře a technologii malby věnoval. Umělecko historický
výzkum profesora Tomáše Vlčka (spolu s Veronikou Hulíkovou
kurátora výstavy) mimo jiné dokládá, že na poli reflexe vývoje
světového umění, včetně jeho psychologické a fyziologické
působnosti, patřil právě Jakub Schikaneder (1855–1924) mezi
svými uměleckými souputníky v Čechách k těm nejinformovanějším
a nejvzdělanějším.
Malíř a psycholog
Jakkoli patřil a patří k nejznámějším umělcům přelomu 19. a
20. století, o jeho soukromém životě víme dodnes poměrně málo.
Zato o jeho psychice a emocionalitě se můžeme dozvědět skrze
jeho obrazy mnohé, neboť jeho pohled na svět byl zároveň i
projevem jeho schopnosti vcítění. V tvorbě osmdesátých let
uplatňoval stylové a formální objevy, sahající od dobových
pojetí naturalismu a realismu až k impresionismu. Byl malířem
psychologicky nazírajícím a sociálně citlivým, o čemž nad jiné
vypovídá jeho slavný, již ve své době mezinárodně ceněný obraz
Vražda v domě. I další jeho díla z tohoto období se významově
pohybovala mezi alegorií a svědectvím, psychologicky pak mezi
empatií a sociální kritičností, jakkoli výrazově zůstávají na
pomezí klasicizujícího akademismu a Emilem Zolou křtěného
naturalismu. Zatímco jeho figurální malba zůstává v zajetí
předchozích novoromantických tendencí, krajiny a především
divácky populární nokturna, využívající historických městských
vedut, podchycují nový vliv analýzy psychické stránky lidské
existence. Platí to samozřejmě nejen pro jeho dílo, v téže
době se město jako psychologické téma dostalo do popředí zájmu
všech kultur vyspělé západní civilizace. Pro ctitele typických
schikanederovských mlžných sfumat s pronikajícím oranžovým
světlem romanticky vzdálených okének či na pozadí soumraku
vzcházející luny dodejme, že inspirací pro takovýto malířský
výraz byli autorovi nejenom němečtí romantičtí malíři
(především Caspar David Friedrich), ale i francouzští
pointilisté v čele s Georgesem Seuratem.
Touha, smutek, smrt
Jakkoli je z dnešního umělecko historického pohledu
Schikaneder bytostným eklektikem, zahleděným do projevů a
kulturních tendencí své doby, jeho důraz na poetická témata –
touhu, lásku, soucit, smutek a smrt – jej činí nedílným
součinitelem tehdejšího duchovního a poetického milieu
v Čechách, především ve spojitosti s básníky, jakými byli
Karel Hlaváček či Jiří Karásek ze Lvovic.
Málokterá výstava se svým výrazovým účinkem a poetikou
vztahuje k podzimnímu období, jako právě tato. Lze tedy
očekávat, že k datu jejího ukončení (21. října) bude
návštěvníků Valdštejnské jízdárny spíše přibývat.
Jaroslav Vanča, výtvarný teoretik |
