|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Ale vždyť my jsme spolu tančili!
Když slyšíme mluvit o stáří, vybaví se slova jako smutek,
opuštěnost, nemoc, zapomnětlivost, nedoslýchavost, či dokonce
stařecká demence, což jsou skličující a otravné atributy.
Pokud si ovšem neuvědomíme, že jsou to podobná klišé jako
radostné, nadějeplné, rozverné, půvabné, svěží, eroticky
naladěné mládí. Na mládí, vyjma toho posledního, mnohdy škoda
vzpomínat. Leckomu z nás bylo dupáno po sebeúctě a sebecitu,
bývali jsme celkem bezmocní, bez možnosti úniku ze zatuchlých
poměrů. No ale připusťme, že s mládím jsou spojené přece jen
nějaké naděje. Pak ale také dodejme, že se stářím jsou spojené
neotřesitelné jistoty. A to je fakt.
Tak třeba po osmdesátce jste si naprosto jisti, že jste se ve
dvaceti nezabili na motorce, ve třiceti nedostali AIDS, že vás
v padesáti neskolil infarkt a v šedesáti jste neonemocněli
blbě léčitelnou rakovinu. Máte také jasno, co jste zvorali,
komu jste se měli radši vyhnout, a že jste měli svým dětem
častěji naplácat na zadek, dokud to ještě nebylo trestné
týrání a nebylo jim šedesát. Jste tak bohatí věděním, jak to
na světě chodí a jak si chytře a rozumně počínat, jste natolik
poučeni ze svých chyb, že byste mohli druhým radit, jen kdyby
vás někdo chtěl poslouchat! Jen jedna jistota je protivná, a
sice že tu určitě nebudete za dalších padesát let. V osmnácti
v to doufat můžete.
Když je vám sedmdesát a víc, jste oblažováni zážitky, k nimiž
vám probuzená dlouhodobá paměť otevírá kouzelná vrátka. A toho
posledního zázraku jsem už delší dobu účastna, neboť můj
přítel, jemuž je osmdesát šest, mi vypráví, vzpomíná, vypráví,
vzpomíná... Nedávno opět přijel do Prahy a brousili jsme po
Vinohradech, kde vyrůstal a jejichž výstavbu jako dítě
sledoval. Našli jsme dům, kde s rodiči bydlel, kde si hrával
s kamarády z okolních bloků. S radostným údivem četl tři jména
na zvoncích, jejichž nositele důvěrně znal jako předškoláky!
Třeba ti kámoši ještě žijí! Ale nikdo nám neotevřel. Podařilo
se nám prolomit nedůvěru jednoho z nájemníků a dostali jsme se
až do mezibloku, travnatého dvorku s klepadlem, trávníkem a
stromy, kde se tehdy žilo naplno. Prostor byl prázdný,
zanedbaný, zjevně neužívaný. Příteli se vybavovala jména
tehdejších kamarádů, zvědavé holčičky, která si chtěla hrát na
doktorku, líčil legrační stany, které si stavěli z dek a
košťat, hry, které hráli, to vše před osmdesáti lety!
Vzpomínal na řezbáře bydlícího v podkroví, na souseda –
detektiva z ochranky prezidenta Masaryka, postál před vchodem
do bytu v přízemí, z jehož okna vyskakoval o Vánocích na ulici
tatínek, aby před synem zamaskoval, že do poslední chvíle
zapaloval na stromku svíčky a prskavky. Lidé v domě se tenkrát
znali, byli k sobě zdvořilí, sem tam si vypomohli, společně
jezdili na výlety. Děti si hrály na dvorku bez dohledu, jen je
z okna občas zkoukla některá matka nebo jim spustila z patra
na šňůře v košíku svačinu. Richardova maminka měla v obýváku
improvizovaný módní salon, zaměstnávala pět děvčat, šily róby
pro dámy. Otec byl bankovní úředník, ale v jistém období
zůstal doma a pracoval pro rodinu na plný úvazek včetně
vaření. Byl tedy mužem v domácnosti, i když se tehdy ještě
neříkalo, že je to trendy a sexy.
Konečně reakce na zazvonění! V dalším domě se ozval známý
ženský hlas. Richard tu stovku schodů do pátého patra domu bez
výtahu vyběhl jako mladík. S kamarádkou mladší o dva roky se
neviděli víc než půl století. Objímají se, žasnou, radují se.
Ale vždyť my jsme spolu tančili! zvolá čas od času dojatá paní
a znovu si padnou do náruče.
Odcházím s vědomím, že jsem zatím málo tancovala a že to musím
ještě dohnat. |
