|
|
 Chvála
Facebooku
Postoj veřejnosti k technickým novinkám a novotám vůbec je,
jak známo, různý – fanatický, rezervovaný i odmítavý. Davy
lidí prvního typu nemohou dospat a očekávají vteřinu, kdy se
začne prodávat nějaký nový samomyslící mobil či vševědoucí
sluchátko; vytvářejí proto fronty natolik mohutné, až máte
pocit, že když si tam nestoupnete, váš život ztratí smysl. Na
druhé straně lze i dnes sem tam potkat jedince, kteří řadu
technických novinek vůbec nevyužívají – například nejezdí
autem, ale na kole, televizi si pustí, leda když leží
s chřipkou tak hroznou, že už jim je skoro všechno jedno, a k
mobilnímu telefonu se chovají štítivě. Já sám jsem ovšem
jakémukoli extremismu na hony vzdálen.
Začalo to, řekněme, televizí. Kulturymilovní lidé ji
odsuzovali proto, že podstatná část národa každý večer zasedla
a zírala na bednu a na její tehdy dva programy, jako se kdysi
hledívalo do ohniště. Tisíce rozhořčených rodičů obviňovaly
televizi z toho, že před ní jejich děti tráví většinu volného
času. Jako by neměla knoflík a nedala se vypnout.
Pak přišla móda walkmanů, prvních přenosných krabiček, do
nichž jste vložili kazetu s nahranou hudbou a mohli jste si
nasadit sluchátka, procházet se po městě a zároveň se prodírat
říší hudby. Na druhé straně se na některé lidi už skoro nedalo
promluvit. Tehdy jsem navštívil přednášku pana faráře Miloše
R., který všechny přítomné ovečky ohromil, neboť tento
ďábelský vynález chválil a velebil s šarmem a citem sobě
vlastním a vysvětloval, že to, že ho máme k dispozici, můžeme
využít například k doučování cizích jazyků po cestě z práce.
Přístroj sám přece nemůže být ničím vinen, to jen člověk
nechce druhého poslouchat a zavírá se do sebe...
Pak se objevily první mobilní telefony, počítačová revoluce
zrodila elektronickou poštu a lidé si nezřídka začali
nahrazovat zážitky z reálného života životem virtuálním.
Někomu jeho nová přezdívka neboli nick dávala úplně nový
prostor k seberealizaci, vznikl dokonce virtuální sex, jsou
lidé, kteří žijí na internetu intenzivněji než ve skutečnosti.
A zase bychom si mohli říct, že internet je „ďáblovo dílo“,
případně že takhle zkoušejí žít jen ti, kterým ve skutečnosti
něco chybí.
Když přišel na svět Facebook, bylo to totéž – na jedné straně
rozradostnění přívrženci možnosti informovat svět o tom, jak
se ráno probudili, kam jdou, co mají na sobě, případně co měli
k obědu, a na druhé straně zděšená část veřejnosti, která
neví, jak vymluvit Marušce, aby na ten Facebook nepsala pomalu
každých deset minut a začala zas chodit do houslí...
Také já jsem byl Facebookem zpočátku trochu zaskočen. Když
jsem zhlédl životopisný film o člověku, který tuhle sociální
síť vynalezl, konstatoval jsem, že tak nesympatického hrdinu
jdoucího chladně přes mrtvoly za svým cílem dlouho nepamatuji.
Ale myslím, že jsem se už poučil, jak s Facebookem zacházet.
Docela dobře se bavím, dozvídám se, o čem diskutují moji
přátelé z různých společenských vrstev – ti skuteční, které
znám i v reálném životě –, a díky téhle sociální síti jsem
našel i pár lidí, kteří se mi v životě skoro už ztratili.
Kromě toho mohu částečně kontrolovat i to, čím se zabývají mé
děti, když nejsem s nimi. A to je někdy opravdu zajímavé...
Vynálezy nám zkrátka mají sloužit tak, jak jim dovolíme. Když
z některého z nich zblbneme, přátelé, je to jen a jen naše
vina.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
