Číslo 43 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Jaromírem Hanzlíkem.

 

 

 

 

 

 

 


 

 

Chvála Facebooku

Postoj veřejnosti k technickým novinkám a novotám vůbec je, jak známo, různý – fanatický, rezervovaný i odmítavý. Davy lidí prvního typu nemohou dospat a očekávají vteřinu, kdy se začne prodávat nějaký nový samomyslící mobil či vševědoucí sluchátko; vytvářejí proto fronty natolik mohutné, až máte pocit, že když si tam nestoupnete, váš život ztratí smysl. Na druhé straně lze i dnes sem tam potkat jedince, kteří řadu technických novinek vůbec nevyužívají – například nejezdí autem, ale na kole, televizi si pustí, leda když leží s chřipkou tak hroznou, že už jim je skoro všechno jedno, a k mobilnímu telefonu se chovají štítivě. Já sám jsem ovšem jakémukoli extremismu na hony vzdálen.
Začalo to, řekněme, televizí. Kulturymilovní lidé ji odsuzovali proto, že podstatná část národa každý večer zasedla a zírala na bednu a na její tehdy dva programy, jako se kdysi hledívalo do ohniště. Tisíce rozhořčených rodičů obviňovaly televizi z toho, že před ní jejich děti tráví většinu volného času. Jako by neměla knoflík a nedala se vypnout.
Pak přišla móda walkmanů, prvních přenosných krabiček, do nichž jste vložili kazetu s nahranou hudbou a mohli jste si nasadit sluchátka, procházet se po městě a zároveň se prodírat říší hudby. Na druhé straně se na některé lidi už skoro nedalo promluvit. Tehdy jsem navštívil přednášku pana faráře Miloše R., který všechny přítomné ovečky ohromil, neboť tento ďábelský vynález chválil a velebil s šarmem a citem sobě vlastním a vysvětloval, že to, že ho máme k dispozici, můžeme využít například k doučování cizích jazyků po cestě z práce. Přístroj sám přece nemůže být ničím vinen, to jen člověk nechce druhého poslouchat a zavírá se do sebe...
Pak se objevily první mobilní telefony, počítačová revoluce zrodila elektronickou poštu a lidé si nezřídka začali nahrazovat zážitky z reálného života životem virtuálním. Někomu jeho nová přezdívka neboli nick dávala úplně nový prostor k seberealizaci, vznikl dokonce virtuální sex, jsou lidé, kteří žijí na internetu intenzivněji než ve skutečnosti. A zase bychom si mohli říct, že internet je „ďáblovo dílo“, případně že takhle zkoušejí žít jen ti, kterým ve skutečnosti něco chybí.
Když přišel na svět Facebook, bylo to totéž – na jedné straně rozradostnění přívrženci možnosti informovat svět o tom, jak se ráno probudili, kam jdou, co mají na sobě, případně co měli k obědu, a na druhé straně zděšená část veřejnosti, která neví, jak vymluvit Marušce, aby na ten Facebook nepsala pomalu každých deset minut a začala zas chodit do houslí...
Také já jsem byl Facebookem zpočátku trochu zaskočen. Když jsem zhlédl životopisný film o člověku, který tuhle sociální síť vynalezl, konstatoval jsem, že tak nesympatického hrdinu jdoucího chladně přes mrtvoly za svým cílem dlouho nepamatuji. Ale myslím, že jsem se už poučil, jak s Facebookem zacházet.
Docela dobře se bavím, dozvídám se, o čem diskutují moji přátelé z různých společenských vrstev – ti skuteční, které znám i v reálném životě –, a díky téhle sociální síti jsem našel i pár lidí, kteří se mi v životě skoro už ztratili. Kromě toho mohu částečně kontrolovat i to, čím se zabývají mé děti, když nejsem s nimi. A to je někdy opravdu zajímavé...
Vynálezy nám zkrátka mají sloužit tak, jak jim dovolíme. Když z některého z nich zblbneme, přátelé, je to jen a jen naše vina.

Jan Burian, písničkář a spisovatel



  Hněv lidu
  Jak to vidí Petr Koudelka
 
  Dobročinná akademie 

  Dívejte se  
 
  Beigbeder pod vlivem  
  Pořiďte si